Jak se mění přístup Západu k čínské měně

Trump bourá Obamovo dědictví

Jak se mění přístup Západu k čínské měně
Trump bourá Obamovo dědictví

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Donald Trump hraje v tuto chvíli několik asijských partií najednou. Jednak se pokouší zbavit Korejský poloostrov jaderných zbraní. Zatím neúspěšně, jak víme. Kromě toho chce ale také uzavřít jakýsi nový obchodní pakt s Čínou. Obojí je pro nás jako Evropu důležité. První pro naši bezpečnost, druhé pro naše peněženky.

U supertěžkých ekonomických debat dvou největších ekonomik světa zatím těžko říci, co se v průběhu příštích týdnů může reálně podepsat, rozpory jsou zjevně stále velké. Nicméně Washington v únoru vypustil do světa (a Peking nepopřel) zprávu, že Spojené státy a čínské autority si vzájemně rozumějí v tom, že součástí „dealu“ musí být i dohoda na stabilitě kurzu čínské měny k dolaru. Toť velké téma prezidenta Trumpa. Čína totiž získává průběžně obchodní výhody nejen krádežemi intelektuálního vlastnictví západních firem a nerovným přístupem na svůj trh oproti přístupu čínského zboží na Západ, ale i tím, že „manipuluje“, tedy rozuměj podhodnocuje svou měnu, a tak si exportně vypomáhá.

Proto je sdělení o čínské měně mimořádně zajímavé. Dovedeno do důsledku může znamenat koperníkovský obrat v celém přístupu USA k jednomu z podstatných prvků letité čínské hospodářské strategie, kterým je řízení čínské měny a čínské kurzové politiky. Ale postupně.

Renminbi (něco jako „lidové peníze“) nebo v běžné řeči jüan („platidlo“ či „mince“) představuje stále jen nějaká 2–3 % světových devizových rezerv. - Foto: Profimedia.cz

Jak si už leckdo povšiml, Čína má vzhledem ke své ekonomické pozici druhé největší ekonomiky světa mimořádně irelevantní měnu. Renminbi (přelož asi jako „lidové peníze“) nebo v běžné řeči jüan („platidlo“ či „mince“) představuje stále jen nějaká 2–3 % světových devizových rezerv. Dobrých 70 % světových rezerv stále tvoří čtveřice anglosaských měn (americký, australský a kanadský dolar plus libra), tedy platidla zemí, jejichž populace představuje asi 6 % populace celosvětové. To je fascinující samo o sobě a nejspíš to něco říká o anglosaském světě, jeho právním řádu, vymahatelnosti kontraktů a finančním bezpečí, což je vše pro investory zatraceně důležité. Udivující ovšem též je, že anglosaský svět na tuto výlučnost přestal být hrdý a přestal si ji v zápalu vlastního sebemrskačství uvědomovat, což je ale téma na jiný text. Dodejme pro úplnost, že euro má podíl na světových rezervách nějakých 20 %, po krizi tento podíl mírně klesl. U významu pro mezinárodní platby je číslo u jüanu podobně žalostné.

Je jasné, že čínské autority se snaží dlouhou dobu s tímto subjektivně vnímaným „nedůstojným stavem“ vlastní měny cosi dělat. (Krásný popis těchto snah je k nalezení v knize The People’s Money Paoly Subacchi, analytičky Chatham House v Londýně, kterou vydalo nakladatelství Columbia University Press). Ovšem zde přes všechny občasné protržní instinkty, které komunistické vedení dlouho projevovalo, začal narážet trh na tuhý plán a direktivní řízení, kterému čínské platidlo podléhalo a podléhá. Není to normální rezervní měna, proto se k ní také světové trhy jako k normální měně nechovají. Důsledkem čehož jsou logicky čísla výše. Investory soukromé i veřejné, kteří nakládají se svěřenými penězi s péčí řádného hospodáře, nepřesvědčíte snadno o výhodách renminbi jen „politicky“, když pro ni platí řada absurdních omezení. Například ji nemůžete  jednoduše obchodovat tzv. off-shore, tedy ji volně koupit nebo prodat v Londýně či New Yorku jako jakoukoli jinou rezervní měnu, musíte přímo do pevninské Číny (hongkongský dolar je jiný, ale ten zas není velký a kvůli pevné vazbě na dolar se jako rezervní měna nehodí). Smluvní dokumentaci musíte studovat v čínštině a podle neprobádaného čínského práva, navíc investujete v zemi, kde jsou nadále silné kapitálové kontroly, tedy bariéry na výstup z trhu, a netušíte tedy, za jakých podmínek a zda vůbec budete moci investici prodat a odejít. Jen perlička – ještě relativně nedávno platilo, že zájemce o koupi renminbi do rezerv musel nejprve požádat o svolení čínskou centrální banku a dostat na takový obchod speciální kvótu. U rezervní měny je to praxe za hranicí běžné absurdity.

Ovládat a řídit

Prostě řečeno, musíte mít nejprve důvěryhodnou, plně směnitelnou, volně použitelnou a celosvětově snadno obchodovatelnou měnu bez bariér a k tomu i dlouhodobě dobrou měnovou politiku a pak můžete snít o lepším statusu své měny. Soudruzi v Číně ale nikdy takhle postupovat nechtěli. Chtěli mít měnu v hrsti, ovládat ji, direktivně a politicky řídit a zavedeným standardům ji nenechat snadno podlehnout. Zrodil se tedy plán na tzv. „internacionalizaci“ čínské měny. Číňané s typickým a záviděníhodným dlouhodobým pohledem jím vlastně deklarovali cosi jako: My budeme postupně, po kapkách a velmi plánovitě naši měnu uvolňovat a vy, Západ, ji přijmete za svou. Tím my získáme prvotřídní měnový status a vy, Západ, měnu, která bude podléhat běžnějším standardům a nebude tak snadné ji použít pro podporu exportu, tedy oslabování pouze podle libovůle politbyra, bez vazby na cenovou či finanční stabilitu země.

Dodejme, že renminbi bylo dlouho v pevném kurzu vázáno na dolar a tento kurz byl vnímán jako podhodnocený. (Součástí internacionalizace mělo být i postupné zhodnocování, částečně skutečně nastalo). A když to nebudou chtít pochopit hloupí tržní hráči, investoři a bankéři zespodu, tak to zkusíme silou, tedy shora, přes politiku. Tento plán se svým způsobem dařil. Přešel totiž i do období, kdy vyspělý svět „vedl“ Barack Obama, který se naivně domníval, že když se o tehdejší moc Amerika podělí dobrovolně s jinými, „podreprezentovanými“ zeměmi světa, bude milován a svět bude bezpečnější. Naplnily se ale jako ve starém vtipu ty „nejtemnější obamy“ všech, kteří uvedený plán považovali naopak za největší katastrofu, jaká mohla vyspělý svět potkat v 21. století. Svět je nebezpečnější a nedemokraté celého světa si nezačali USA vážit, spíše je kvůli slabosti od té doby méně respektují.

Reakcí na to byla pak volba Donalda Trumpa, který začal klíčové prvky Obamovy zahraniční strategie demontovat. Od negace dohody s Íránem po utlumení role G20, tedy skupiny dvaceti světových zemí, jíž Obama v řadě oblastí předal moc pro sdílenou správu světa nejvíc. Nicméně v mezičase se čínskému vedení podařil husarský kousek. Diplomatickým úsilím a za pomoci všech myslitelných pák dosáhlo v roce 2016 zařazení čínské měny do mezinárodního koše měn, tzv. SDR (zvláštní práva čerpání). To je letitá, uměle zkonstruovaná měna Mezinárodního měnového fondu, v níž se uvnitř fondu účtuje a v níž jsou jinak zastoupeny jen tradiční západní měny (dolar, libra, jen a euro), které splňují kritéria plné směnitelnosti a volné použitelnosti. Ságy se dodnes povídají o tom, jak šéfka Mezinárodního měnového fondu Christine Lagardeová musela slíbit Číňanům před svou první i druhou volbou, že toto statusové uznání jejich měny zařídí. Jistě tvrdá politika. Ale zkuste k tomu získat písemný důkaz, že.

Mnozí na Západě si byli vědomi, že renminbi stále kritéria dobré měny nesplňuje a hned tak splňovat nebude. Ovšem toto „uznání shora“ a politické přijetí měny, kterou jinak trh nepřijal, přineslo Číňany toužebně očekávané výsledky – některé západní centrální banky začaly v tzv. testovacích, malých tranších kupovat renminbi do rezerv (Francie, Německo, Rakousko či celá Evropská centrální banka) v očekávání toho, co se bude dít dál. Politika začala zase jednou vítězit nad tržní a ekonomickou logikou.

Jako správce rezerv bych se znovu a znovu ptal, co vlastně „testovat“. Buď bude renminbi jednou normální měna, pak ji mohu koupit kdykoli v budoucnu na běžném trhu. Nebo nebude, pak ji ale nekoupím nikdy. Čínské vedení bylo nicméně úspěchem v Mezinárodním měnovém fondu natolik potěšeno, že v posledním pětiletém plánu uvedlo začlenění renminbi do SDR jako jeden z největších diplomatických úspěchů předchozí pětiletky a zmínilo jej dokonce hned v první části první kapitoly tohoto hutného dvousetstránkového textu. Pro říši středu to tedy vypadalo na skvělý výsledek „obamovského appeasementu“ s nedemokraty celého světa. A pozor, bylo to čistě a pouze rozhodnutí Západu.

Zaspekuloval bych si, že za Trumpa by se nic podobného již nestalo. Ale zase férově řečeno, bez Obamy by nebyl Trump. Pamatuji si velmi dobře nejmenovaného guvernéra jedné ze tří největších evropských centrálních bank, jak mi na jednom summitu v Rize sděloval, že „celé to s renminbi má vést k podpoře reformního křídla komunistické strany“ a celkové liberalizaci Číny.

Číňané deklarovali cosi jako: My budeme postupně, po kapkách a velmi plánovitě naši měnu uvolňovat a vy, Západ, ji přijmete za svou. - Foto: Profimedia.cz

Začátek procitání

To bylo ovšem včera. Dnes je čínským prezidentem – spíš tedy již doživotním císařem – pan Si Ťin-pching, který začal dávat jasně najevo, že sázky na pozápadnění Číny byly naivní, že Čína se bude spíše skrz peníze, hedvábné stezky, investice a vliv snažit počínštit a koupit Západ. A Západ začíná ze svého nadšení pro čínskou transformaci procitat. Trump dokonce pochopil, že strategickým rivalem a potenciálně hlavním nepřítelem USA je namísto vojensky silného, ale ekonomicky a technologicky slabého Ruska právě Čína. V tomto procitání Západu sehrál drobnou vedlejší roli nešťastníka i náš Miloš Zeman. Se svou čínskou politikou opět projevil brilantní talent být mimo čas i prostor, a zvětšovat tak černou díru, která po něm zůstane v moderních českých dějinách. K již poněkud vyjedenému čínskému stolu začal přicházet v době, kdy se od něj jiní začali zvedat, nebo tím aspoň hrozit. A to jen proto, aby za nekonečné náklady, ztráty důstojnosti své a své země vyškemral pár drobtů, které na talíři zbyly. A ani ty nedostal. Mistrovské dílo. Nicméně naše hlava státu pokračování velké hry o čínské platidlo jistě neovlivní.

Trump tak však již činí. A tím se vracíme na začátek. Trumpův talent pro jednorozměrné uvažování učinil ze starých obamovských úvah nepotřebnou veteš. Jednoduše – pokud Západ věřil, že čínská měna půjde západním směrem, chtěl liberalizaci tamního devizového trhu a normálnější čínskou měnovou politiku, protože by mimo jiné neumožňovala onu snadnou, politicky motivovanou měnovou manipulaci. Ovšem pokud nyní Trump nevěří, že nějaké pozápadnění Číny je vůbec možné, nebo je mu tahle otázka celkově jedno, je mu též putna celá „internacionalizace“ renminbi. Nebo je paradoxně dokonce na obtíž. Normálně se chovající čínská měna může totiž v horších časech (které podle mnohých Čínu neminou) znamenat i její oslabování k dolaru. Z vůle trhu, ne politbyra. A přesně to přece Trump za žádnou cenu nechce. Jeho administrativa se na celou otázku renminbi dívá vlastně podobně jako ta čínská – jen v opačném gardu. Pokud máme mít obchodní dohodu, pak renminbi nemá oslabovat, aby si tak případné zvýšení amerických cel Čína jen nekompenzovala oslabením měny. A ať si to neoslabování zařídí čínské autority samy a jak chtějí. Jen když to zařídí. Pak žádné další uvolnění měny netřeba, nechť se klidně zastaví.

To může Číně na první pohled vyhovovat, bude mít nakonec obojí – obamovským Západem uznanou „internacionalizovanou“ měnu v koši Mezinárodního měnového fondu a trumpovskou Amerikou vynucené platidlo, které nemá být úplně podle západních standardů a může být politicky „tak trochu“ ovládané. Ovšem tak triviální to není – i Číňané zahraniční investory na svůj trh budou potřebovat a ty normální bez dalšího uvolňování nezískají. Musejí tedy vyvažovat zájem trhu a zájem na dohodě s momentální americkou administrativou. Jisté je tak jen jedno. O statusu čínské měny a její roli rozhodne nakonec dominantně Západ. Ať už politicky, nebo tržně. Minulých chyb bylo dost a je možné se z nich poučit. Pro začátek by stačilo dodržovat u tržních i netržních hráčů zavedené standardy správy aktiv a nečinit investice (ani testovací!) v měně, která běžné standardy nesplňovala a nesplňuje.

Autor je členem správní rady Institutu ekonomického vzdělávání, působí jako výzkumník v Centru pro systémová rizika LSE v Londýně a na Univerzitě Tomáše Bati ve Zlíně.

31. března 2019