Nejdůležitější politický svátek se v časech Miloše Zemana změnil. Přibývá oceněných státními řády a sám prezident překvapivě ustupuje do pozadí. Na rozdíl od předchůdců neproklamuje úkoly, před kterými stojí národ, ani nevyzývá k jednotě či jiným politickým ctnostem, spokojí se s představením těch hlavních oceněných. Přesto jeho projev i výběr těch, kdo byli oceněni, obvykle odráží aktuální atmosféru země. Včerejší vystoupení ve Vladislavském sále ze všeho nejvíc obsahovalo nostalgii odcházejících časů.

„Karel Kryl říkal, že Česko je země závisti. Měl v mnohém pravdu,“ řekl na počátku projevu k založení Československé republiky prezident Zeman. Nevděčnost připomněl častěji, když popisoval osud podnikatele Jana Antonína Bati, kterého in memoriam ocenil Řádem bílého lva, a obdobně komentoval příběhy dalších stejně oceněných, vídeňského starosty Helmuta Zilka nebo generála Bohuslava Ečera. V jeho slovech zazníval opravdový stesk nad tím, že tento svět a zvláště Česká republika nikdy neocení ty, kdo si to zaslouží. Samozřejmě dal najevo, že on sám se to snaží změnit. Ovšem ti, kterým můžeme děkovat za současnou prosperitu a kvalitu veřejného života, byli oceněni až v druhé řadě především medailí Za zásluhy a uctivého komentáře od prezidenta se nedočkali.

Právě nápadnou nostalgií se současný projev lišil ode všech, které Zeman osmadvacátého října absolvoval. Až do roku 2015 prezident vystupoval jako státník, který oceňuje každého bez ohledu na jeho názory i politickou příslušnost, a v první řadě zdůrazňoval, že jde o osobnosti, které dokázaly změnit dějiny. Vrcholem trendu bylo ocenění zřejmě osobního prezidentova hrdiny, slavného Františka Kriegla, který se jako jediný z vedení československého státu nebál v roce 1968 odporovat sovětským okupantům. V prezidentových projevech po roce 2016 ještě zesílil bojovný patos, který odpovídá polemickému zaměření jeho intelektu. Nejdříve oslavil hrdiny odboje za první i druhé světové války a nezapomněl ani na politické vězně v časech komunismu, posléze se věnoval vědcům, u kterých ocenil připravenost bojovat za své myšlenky, a loni následoval výčet těch, kdo nehleděli na svůj prospěch při usilovném budování státu.

Každý z projevů k 28. říjnu obsahoval povzdech nad tím, že neschopní budou závidět těm, kdo něco dokázali a byli za to po zásluze odměněni. Tentokrát se ovšem dříve okrajový motiv stal významovým centrem celého projevu, který pak skončil takřka rezignovaným povzdechem, že je „příliš mnoho kritiků a příliš málo lidí polem pracujících“.

Výzva nevděčnému národu

Historii prezidentových projevů lze zjednodušeně shrnout v pár větách. Zpočátku Zeman deklaroval hrdost nad tím, v jak vyspělé a perspektivní zemi může zastávat nejdůležitější úřad. Poté připomínal, že za prosperitu a lepší budoucnost je třeba vždy usilovně bojovat. Nakonec fakticky připustil, že právě v Česku mohou ti schopní a obětaví podlehnout. Samozřejmě – takové vyznění letošního projevu je možné chápat jako varovnou a motivační výzvu moudrého panovníka, kterého si sám národ zvolil. Dalo by se ale také říci, že prezident na rozdíl od předchozích let popsal atmosféru země, která se blíží k horším časům.