KOMENTÁŘ

Špion, který odešel do nebe

KOMENTÁŘ
Špion, který odešel do nebe

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Rok 2020 měl pro nás přichystáno hodně nepříjemných událostí. Další nastala právě teď, i když se nedá říci, že by byla úplně nečekaná: ve věku 89 let zemřel britský autor špionážních románů John le Carré. Dobrý špionážní román je potěšení číst, ale jen málokdo má schopnosti jej napsat tak, aby byl uvěřitelný a přitom snadno čtivý.

Z nějakého důvodu se tyto schopnosti zkoncentrovaly ve Velké Británii: všichni čtyři velikáni špionážní literatury, Graham Greene, John le Carré, Frederick Forsyth a Ian Fleming, byli Britové. Také měli všichni praktické zkušenosti ze skutečné výzvědné služby, čímž jejich romány a povídky nabývaly na věrohodnosti. Některé detaily jsou určitě nepřesné – nakonec správný patriot nechce ani literární formou vyzradit nepříteli nic, co by už nevěděl – ale v mistrovském podání těchto autorů nemáte šanci postřehnout které.

Studená válka byla pro špionážní romány skvělým obdobím. Lidé chtějí číst o hrdinech, ale vzhledem k tomu, že konflikt obou světových bloků v Evropě nepřerostl do násilné podoby, nejklasičtější hrdina – voják nasazující život za svoji vlast – nebyl tak úplně autorům k dispozici, leda snad ve formě dystopické sci-fi. Navíc bylo až příliš zřejmé, že ve skutečné jaderné válce by se prostor pro hrdinství počítal na minuty. V téhle konstelaci se ideální náhradou vojáka stal špion, odvážný a vychytralý, ochotný podstoupit velké osobní nebezpečí a zběhlý v záhadných tajných uměních natolik, aby dokázal přelstít celé týmy chytrých lidí na druhé straně.

S koncem studené války se kulisy pro špionážní román začaly rozostřovat. Impérium zla na Východě pominulo a najednou jsme všichni měli být bratři; Američané, Západoevropané, Středoevropané, Rusové, muslimové, Afričané. Někdy třeba bratři, kteří si vzájemně nerozumějí, ale v zásadě blízcí natolik, že by měli najít cestu, jak spolu koexistovat. Myšlenka, že některé konflikty se nedají vyřešit kompromisem, zmizela; a západní civilizace, konfrontovaná s nečekaným a úplným vítězstvím, začala sama na sobě provádět sociální experimenty, které jako by sloužily ke zjištění, co všechno lze ještě vydržet.

Přes konfrontační ladění studené války ale Carrého romány nebyly černobílé. Naopak, lidský rozměr přátel i nepřátel v nich byl velmi zřetelný. Kromě konfliktu se hodně zabývaly také zradou, něčím, co dříve nebo později postihne každého z nás, a spousta z nás se jí sama dopustí – třeba jen v malém měřítku. A na ni navázanými otázkami: Je každá zrada zlá, nebo ne? Kteří nepřátelé jsou zlí a kteří vlastně dobří, jen narozeni na té „špatné“ straně? A co „naši“, nebylo by lépe se od některých z nich držet dále?

Klasický špionážní román už před sebou nejspíš nemá velkou budoucnost. Z velké autorské čtyřky už je naživu jen Forsyth, kterému je dvaaosmdesát let. A samotná povaha profese se změnila. V éře všudypřítomných kamer a snadné analýzy DNA je čím dál těžší nasadit někam agenta pod cizí identitou; a mnohem více informací se sbírá digitální cestou, hackingem a vlamováním do databází. To je samo o sobě dobrodružný proces, ale úplně, úplně jiného rázu. A na svého Forsytha či le Carrého, člověka, který by jej dokázal čtivě popsat nám amatérům, teprve čeká.

Ale to neznamená, že sláva starých klasiků jen tak pomine. Už kvůli mistrovství, které je z jejich knih znát.
Díky, pane špione – a jestli tam v nebi najdete způsob, jak propašovat nějakou tu zprávu zpátky mezi nás na Zemi, doufám, že ji nezašifrujete příliš obtížnou šifrou.

15. prosince 2020