Souznění architekta s investorem vedlo k odvážným experimentům a improvizacím, jejichž výsledkem je administrativně-správní budova společnosti, jež distribuuje a vyrábí betonové směsi. Její spolumajitel se s architektem Davidem Krausem seznámil v roli dodavatele při realizaci jiné stavby a na základě vzájemného porozumění jej oslovil při stavbě sídla své firmy. Architekt přišel s radikální myšlenkou budovy jako showroomu prezentujícího krajní možnosti betonu.

Předpisům navzdory tak vznikla monolitická stavba – tedy žádné sofistikované vícevrstvé stěny, ale metrové zdi odlité z betonu. Stavbě proto předcházel vývoj zvláštního betonu se speciálními tepelněizolačními vlastnostmi. „Celkově šlo o živočišný, spíše neplánovaný vzájemný proces a komunikaci mezi mnou a investorem, improvizaci, která nyní klienta i mne jako architekta utvrzuje v tom, že je možné si věci dělat sám, postupně, s radostí z tvoření, do určité míry amatérsky, necertifikovaně, bez atestů či předpisů.

Pak může být člověk stále zvídavým dítětem, hrajícím si chlapcem a tvůrcem vlastního prostředí. Jako autor jsem se přes klienta mnohému naučil pomocí jeho metody úsměv-pokus-omyl-úspěch,“ říká David Kraus.

Forma budovy vychází jen z funkce provozů a ze vztahů k okolí. Vyhýbá se vzrostlým stromům i vjezdu do areálu a umístění oken reaguje na pohyb slunce… To vše definovalo tvar objektu, jenž stojí v syrovém areálu neustále hlučící betonárky, v těsné blízkosti čtyřicetimetrového skladovacího sila. Snahou architekta bylo, aby stavba působila tak, jako by navazovala na zbytky čehosi, co v místě stálo, aby nebyla zářící novostavbou, ale splynula se svým industriálním okolím.

Způsob pohybu lidí a strojů na pozemku vedl k umístění parkovacích stání na střechu budovy, kde ještě přibude fotovoltaická elektrárna s nabíječkami pro elektromobily. Investor je totiž jejich velkým fanouškem. Sám navíc vyvíjí robotického zedníka a součástí stavby je řada jeho vynálezů včetně desetimetrových vyklápěcích vrat, jež slouží zároveň jako hluboké zastřešení před vjezdem do budovy. Na střeše jsou okna z pojezdných skel, která prosvětlují interiér a zároveň v budoucnu umožní kochat se pohledem do útrob elektromobilů.

Interiér budovy vznikal živelně. Nebyl už tolik držen pod otěžemi architekta jako dům samotný. David Kraus by býval k interiéru přistupoval ještě radikálněji. „Nejdůležitější pro mne ale je, aby byl investor spokojen se svým životem v mé stavbě, aby byl výsledek zábavným příběhem nás obou. Aby to nebyl stres pro obě strany… Klient stresovaný z architekta, který ví, jak vše má být správně, a architekt s poraněným egem, protože nedošlo k realizaci posledního detailu…,“ říká architekt.