Čtyřsetleté výročí druhé pražské defenestrace má relativně velký ohlas v celé Evropě a zvláště v Německu. V Česku se tomu nikdo nevěnuje, pokud nepočítáme dobrodružně-historický film v České televizi před deseti dny. Nevycházejí knihy ani se nepořádají konference za účasti nejvyšších představitelů státu. Jako kdyby historie nepatřila k tomu hlavnímu z národního bohatství.

Bylo to přesně třiadvacátého května po deváté hodině ráno, když byli z oken Pražského hradu vyhozeni tři muži, místodržící habsburského císaře Slavata a Martinic, spolu s nimi sekretář Fabricius. Sedmnáctimetrový pád přežili a pouze Slavata si odnesl vážnější zranění. Šlo tedy o nevelkou šarvátku, přesto měla dalekosáhlé důsledky. Stala se podnětem k třicetileté válce, nejničivějšímu vojenskému konfliktu v Evropě až do první světové války. Není divu, že se Němci, Francouzi i Skandinávci zabývali tím, jestli opravdu stačila tak malá jiskra, aby způsobila třicetiletý požár. A i v nejnovějších výzkumech dospěli k závěru, že stačila.

Zároveň ovšem byl pád tří mužů z okna počátkem událostí, které skončily pádem české svrchovanosti. Podařilo se ji obnovit až po třech staletích. Proto by nebylo divu, kdyby se dnes scházeli významní Češi a hledali poučení z minulé katastrofy, aby byli připraveni zabránit katastrofám budoucím. Defenestrace se připomínala za první republiky, přesně před sto lety motivovala československé legie v Rusku k povstání proti bolševikům. Dnešní mlčení zřejmě svědčí o tom, že si společnost především nechce připomínat, k čemu po defenestraci v Čechách a na Moravě došlo. Opravdu následovala řada diplomatických neúspěchů a selhání vojenské strategie, po kterých byla bitva na Bílé hoře už jenom ránou z milosti. Na konci byla úplná kapitulace před císařem, když nikdo z představitelů českého státu kromě málo průbojného Jindřicha Thurna nepokračoval v boji za zemská práva z ciziny.

Protože nikdo nepřipomíná defenestraci, nepřipomíná ani to, v jakém boji tehdejší vzbouřenci podlehli, ani co pro českou společnost znamenala ztráta svrchovanosti. Pak to může znamenat, že důsledky 400 let staré porážky nebyly překonány a negativně působí na společnost dodnes. Z obvyklých dějepisných knih je známo, že Čechy i Morava byly zničeny válkou stejně jako velká část Evropy a hlavně došlo k nastolení přímé vlády Habsburků spojené s rekatolizací. Kromě srdceryvných scén pálení starých bratrských biblí páterem Koniášem však už není zřejmé, proč by měla ještě dnes někdejší rekatolizace vadit. Zachovaná barokní architektura přece svědčí o tom, že všechno v té době nebylo tak špatné.

Vestfálský paradox

Opravdu stojí za připomínku, jaké byly nejdůležitější důsledky defenestrace a toho, že Češi po ní ztratili svrchovanost. Historické knihy nabízejí jednoduchou odpověď: nikdo nehájil zájmy království při dohadování vestfálského míru. Dohoda z vestfálských měst Münsteru a Osnabrücku ukončila třicetiletou válku, která byla mimo jiné náboženským konfliktem mezi katolíky a zastánci reformace, tedy luterány a kalvinisty. Ve válce nakonec měli mírně navrch reformovaní, kterým se podařilo prohloubit pravidla augsburského náboženského míru z roku 1555. Smlouva z Augsburgu umožnila soužití katolíků a luteránů podle pravidla, že obyvatelé každé země vyznávají víru, ke které se hlásí jejich vládce, maximálně mají právo se vystěhovat. Do vestfálského míru byli zahrnuti i kalvinisté, navíc se v něm vládci zavázali, že budou šetřit víru svých poddaných. Mohli podporovat i menšinové náboženství, v horším případě aspoň mohli trpět, že se menšinoví věřící scházeli v nenápadných modlitebnách někde na předměstí, v tom nejhorším směli konat bohoslužby doma. Ovšem výjimku z vestfálského míru si vyjednali Habsburkové, kteří se mohli ve svých dědičných zemích včetně Čech a Moravy držet augsburských předpisů. Pro Čechy pod katolickými Habsburky to znamenalo rekatolizaci, jinými slovy významné omezení dosavadní náboženské svobody, jejíž pravidla před třicetiletou válkou odpovídala nejliberálnější verzi vestfálské dohody.

Defenestrace byla na začátku událostí, které skončily vestfálským paradoxem. Němci měli po válce stejnou náboženskou svobodu jako Češi před válkou, bohužel to platilo i naopak. Pravidla vestfálského míru se v Čechách a na Moravě prosadila až tolerančním patentem z roku 1781.

Náboženská svoboda a tolerance byly významným krokem k dalším svobodám jako svoboda shromažďování a projevu nebo také ochrana soukromí. Důsledky třicetileté války v tomto směru zbrzdily modernizaci české společnosti, která dodnes zůstala na periferii vyspělejší západní Evropy a je to na ní vidět. S nadsázkou řečeno, veškeré stížnosti, proč jsou v německých supermarketech lepší a levnější potraviny, je možné odeslat autorům vestfálského míru.

Nedává smysl vyčítat Thurnovi ani dalším organizátorům defenestrace, že si měli svůj čin lépe promyslet. Mohou také vzbuzovat sympatie, protože se jako správní Češi bez váhání postavili proti svévoli Habsburků a na stranu svobody, tehdy formulované v náboženském kontextu. Před čtyřmi stoletími Češi o svobodu přišli, o to víc a pokud možno s větším rozmyslem musí hájit svobodný prostor ve společnosti v nové době. To platí také dnes.