Po 75 letech je tu konečně kronika protektorátního fotbalu

Böhmen und Mähren a muži v ofsajdu

Po 75 letech je tu konečně kronika protektorátního fotbalu
Böhmen und Mähren a muži v ofsajdu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Echo Prime

Možná to bylo tak, že si pan Zdeněk Zikmund, narozený devatenáct let po skončení druhé světové války, chtěl přečíst nějakou syntézu o tuzemských fotbalových soutěžích za německého protektorátu. A když zjistil, že taková kniha neexistuje, rozhodl se, že si ji napíše sám. Fotbal a vůbec sport jako specifická subkultura dokresluje obraz každé doby, v níž zasahoval významnou část populace. Nedostal se snad v těchto dnech do hlavních zpráv vysoký fotbalový funkcionář, ocitnuvší se ve vyšetřovací vazbě? A jak tomu bylo v letech 1939–1945? Žil národ kopanou? Do jaké míry? Jaký vztah měli činovníci a hráči k protektorátnímu režimu? Byli jím hýčkáni, nebo trpěni? Zapojil se někdo do odboje?

Tyto a dlouhou řadu dalších otázek si Zdeněk Zikmund položil – a zodpověděl. Než tak mohl učinit, musel se ponořit do archivů, zorientovat se v nich a vytěžit to podstatné (také poměrně velké množství fotografií, jimiž text vybavil) a současně pročíst dlouhou řadu knih, periodik, almanachů, ročenek, řádů či směrnic. Svoje nálezy poskládal do promyšlené kompozice. Vznikla čtivá a objevná práce.

Fotbal jako nejpopulárnější sport už za první republiky se po příchodu nacistů dostal do specifické situace. „S výjimkou přikázaných shromáždění, manifestujících údajnou loajalitu s Říší, se nikde nescházelo tolik lidí jako při fotbale. Vzrušené, anonymní a nepředvídatelné ochozy představovaly kadlub, který mohl při sebemenším podnětu překypět.“ Přesto fotbalové soutěže pokračovaly (až do sezony 1943/1944), ze státní ligy se stala národní liga, pořád samozřejmě se Slavií, Spartou, Bohemians, Viktorií Žižkov atd., hrál se Český pohár, protektorátní reprezentace nastoupila i proti Jugoslávii, Ostmarce a Německu (to vše v roce 1939, později už ne), 12. listopadu přišlo ve Vratislavi 35 tisíc diváku na Hermann-Göring-Stadion a vidělo remízu 4:4 „Hitlerových“ fotbalistů s „Háchovými“, pečlivý autor uvádí sestavy i autory branek (Binder 3, Janes 1 – Bican 3, Puč 1). „Protektorátní fotbal nebyl nudnou podívanou, nabízel skvělé individuality, řadu překvapení i spoustu branek. Diváci se bavili, na tribunách jich nikdy nebylo tolik jako za války.“ V sezoně 1938/1939 chodilo na ligová utkání v průměru 4700 diváků, v sezoně 1943/1944 to bylo už 10 800 diváků. Nejlákavější byla derby Slavia versus Sparta, přilákala „v průměru 24 727 na zápas“.

Lidé, doba, osudy je název jedné kapitoly, ta slova se však dají vztáhnout na celý „příběh“ protektorátního fotbalu a potažmo sportu. Vypravování je průběžně prokládáno (avšak nepřetěžováno) statistikami, kdo je má rád, neodolá závěrečným přílohám, v nichž se dočte třeba to, že v Českém poháru 1941 Žideničtí dvakrát porazili Hodonínské, a to, jak rádi psávají sportovní žurnalisté, rozdílem třídy: nejprve 10:2, potom dokonce 14:1. Už je to jistě dávno zapomenuto.

Text, jehož titul je zbytečně velká hyperbola („Pepi“ Bican přece nebyl žádným Hitlerovým antipodem, kdyby se jiná kniha jmenovala Gabčík a Kubiš proti Hitlerovi a ještě jiná třeba Voskovec a Werich proti Hitlerovi, byly by takové tituly namístě, avšak Bican proti Hitlerovi, to je jako třeba Kožík proti Hitlerovi nebo Švabinský proti Hitlerovi, jen marketing), se neobešel bez publicistických klišé, nejen sportovních (kanonýr, rudí, sešívaní, v hledáčku nacistů, spadla klec...), drobně mu to ubližuje, avšak ne do té míry, aby jej čtenář odhodil, na to je příliš poutavý. A když už je řeč o jazykové rovině, tak snad ještě jednu poznámku pravopisnou. Autor se rozhodl pro psaní slova protektorát s velkým písmenem, v tom mu internetoví jazykoví příručkáři z Ústavu pro jazyk český Akademie věd ČR nebrání („tento způsob zápisu nelze hodnotit jako nesprávný, přestože...“), nicméně skutečnost, že na poštovních známkách tehdy stálo jen Böhmen und Mähren, hovoří spíš pro písmeno malé.

Kniha Zdeňka Zikmunda je pro budoucnost základním pramenem. Ten, kdo se bude chtít něco dovědět o protektorátní kopané, bude muset sáhnout v první řadě po ní.

Zdeněk Zikmund: Bican proti Hitlerovi. Fotbal v Protektorátu Čechy a Morava. Nakladatelství Prostor, 672 str.

Jaromír Slomek

20. listopadu 2020