Internet je globální síť, ale na spoustě míst světa má překvapivě lokální povahu. Některá města, a to i ve vyspělých zemích, mají jen jednoho či dva velké poskytovatele připojení a jejich obyvatelé si stěžují na typické následky obchodního monopolu: pomalou konektivitu za hodně peněz. Poměrně špatně jsou na tom s internetem některé oblasti USA. Ani Německo se nemůže chlubit vysokým standardem; Dánové či Švédové jsou na tom podstatně líp. A v nedávných volbách do Dolní sněmovny slibovala britská Labouristická strana dokonce i to, že vybuduje státní bezplatnou broadbandovou síť.

Kabelové širokopásmové připojení je drahá záležitost, zejména co se výstavby týče. Cena samotného optického kabelu je přitom to nejmenší; ta málokdy překročí cca tisíc dolarů za kilometr. Co je skutečně drahé, jsou zemní práce, protože křehké optické kabely se vesměs kladou pod zem, a rovněž práce odborníků. S běžným ethernetovým kabelem si při instalaci poradí každý Franta Šroubovák. Optické kabely jsou ale nesmírně citlivé a snadno se zničí, takže s nimi může zacházet jen kvalifikovaná pracovní síla.

Jednou z možností, jak pokrýt širší oblasti, je bezdrátová síť, jejíž údržba je přece jen snazší. V některých končinách světa dokonce radikálně snazší. Nebýt 3G a 4G služeb mobilní sítě, taková Afrika by nejspíš dodnes internet skoro neznala; aspoň předešlé zkušenosti afrických států se zaváděním pevných telefonních linek ukazují na to, že výstavba a údržba kabelové sítě je nad síly místních úřadů a firem. Bezdrátová síť, která vyžaduje jen určité množství vysílacích stanic, je v tamních podmínkách přece jen snáze realizovatelná.

Rádiový signál ovšem není nutné vysílat z pozemních stanovišť. Nepříliš daleko nad našimi hlavami začíná vesmír. Jedním z možných způsobů, jak dostávat data do svého přístroje, jsou telekomunikační družice. Vysnil si je už veterán science fiction Arthur C. Clarke v dobách, kdy do prvního letu Sputniku kolem naší planety ještě pár let scházelo. Dnes jsou běžné, ale chystá se v nich další revoluce. Tentokrát měřená kvantitou.

Síť s tisíci uzlíky

Hlavní a základní problém letů do vesmíru je cena. Odpoutat se od povrchu matičky Země je dost drahé na energii, protože těleso, které se chce dostat na oběžnou dráhu, musí dosáhnout rychlosti minimálně 7,9 km/s. A rakety, které náklady do vesmíru vynášejí, jsou složitými a křehkými stroji, ve kterých milion součástek jen čeká na příležitost selhat a způsobit katastrofu. Raketoplán Challenger, ve kterém v lednu 1986 zahynulo sedm lidí, poslala do Atlantiku drobná pryžová součástka, těsnění za pár dolarů. Zajistit bezproblémový průběh startu je práce pro mnoho lidí, čemuž odpovídá celková cenovka.

Když už se tedy nějaká firma nebo stát rozhodnou vynést družici na oběžnou dráhu, musejí počítat s tím, že výsledný účet bude pěkně „mastný“. To ale způsobuje další nevyhnutelné náklady už při konstrukci samotné.

Jelikož ke družici nacházející se vysoko nad zemským povrchem nelze jen tak poslat opraváře, musí fungovat spolehlivě a léta bez doteku lidské ruky. A navíc se pohybuje v krajně nepřátelském prostředí: jak tak obíhá kolem Země, na přímém slunci se peče, v zemském stínu zase mrzne (rozdíl až dvě stě stupňů během jedné hodiny!), několikrát za den, desettisíckrát za dobu své životnosti. Ultrafialové záření a kosmická radiace se snaží „usmažit“ její elektronické obvody. A občasné mikrometeority menší než zrnko prachu se s ní srážejí rychlostí několika kilometrů za sekundu, což přepočteno na kinetickou energii není o moc lepší než výstřel z běžného samopalu. Ne všechny ty mikrometeority jsou přírodního původu. Za šedesát let kosmického věku už lidstvo vyneslo nahoru značné množství družic, po kterých zůstává na oběžné dráze „smetí“, nebezpečné trosky. Větší kousky se dají sledovat ze Země radarem, menší nikoli.

Postavit stroj, který tomuhle všemu po delší dobu odolá, je pekelně drahé. Jak se míra spolehlivosti zvyšuje z 99,9 % na 99,9999 %, roste cena za materiály a práci až někam… do vesmíru. Proto bývaly takové služby, jako je stará globální telekomunikační síť Iridium, tak luxusním zbožím. Zavolat si družicovým systémem Inmarsat na loď uprostřed oceánu může snadno vyjít na deset dolarů za minutu.

Tento začarovaný kruh se dá prolomit v podstatě jediným způsobem: zlevnit lety do vesmíru natolik, aby šlo ekonomicky vynést na orbitu desetitisíce snadno nahraditelných satelitů. Shoří-li jeden, čert ho vem, ostatní ho zastoupí. Výsledkem takového projektu má být hustá síť o mnoha uzlících, opravdový komunikační závoj kolem planety.

A přesně tak má fungovat Starlink, vysněná globální internetová síť Elona Muska.

Vizionář, nebo šílenec?

Elon Musk je nepochybně kontroverzní jedinec, některé jeho záměry se ukázaly jako velmi riskantní (automobilka Tesla se v uplynulých letech málem složila), ale jeho osobní kombinace workoholismu, naprosté posedlosti inovacemi a schopnosti rekrutovat talentované lidi po stovkách už za uplynulých deset let dokázala překonat i hodně vysoké překážky. Včetně takových, které moudré hlavy považovaly za nepřekonatelné. Masivně dostupný satelitní internet z vesmíru může být jednou z nich a Musk při svých plánech tradičně nešetří velkými vizemi.

Pokud má být internet z vesmíru komerčně úspěšný, nesmí být příliš drahý. Jde o službu, která je z principu celoplanetární, tudíž její cena musí odpovídat tomu, co si mohou dovolit zaplatit obyvatelé Dillí, Ria de Janeiro nebo Kinshasy. Právě v rozvojovém světě došlo v uplynulých desetiletích k obrovskému populačnímu boomu, což z hlediska projektu Starlink znamená potenciální zákazníky. Poskytovat internet za pár dolarů měsíčně třeba miliardě lidí, ne-li dvěma miliardám, to by byl hodně lukrativní byznys.

Obsloužit celé lidstvo ale zároveň znamená vybudovat opravdu ohromnou síť. Lidská populace je po světě značně nerovnoměrně rozložená – hustě osídlená bývají pobřeží oceánů, vnitrozemí naopak poloprázdné. Satelity však nemohou létat jen nad hustě osídleným pobřežím, opisují kolem Země eliptické dráhy, které se bez korekčních manévrů moc měnit nedají; vedou právě tak nad mongolskou stepí, jako nad pustinami Severního ledového oceánu. To znamená, že jeden každý satelit stráví nad lukrativními oblastmi planety jen pár procent času, po drtivou většinu své životnosti bude nevytížený – a po těch pár minut nad milionovým městem naopak přetížený.

Odhadovaný počet satelitů, které by měly pokrýt celou Zemi s výjimkou polárních oblastí, je dvanáct tisíc, ale nedá se vyloučit nárůst až na 42 tisíc, bude-li zájem dostatečně velký. Už jen to první číslo značně převyšuje veškeré dosavadní výsledky vesmírné aktivity lidstva; od roku 1957 se totiž do vesmíru podívalo zhruba devět tisíc satelitů a jen 1900 je momentálně aktivních. SpaceX, Muskova firma, si však vynášení obrovských kvant družic může dovolit. Provoz raket Falcon 9, které během posledního desetiletí doladila k dokonalosti, je poměrně levný a jedním startem se na orbitu dostane hned šedesát satelitů. Připustíme-li deset procent ztrát, znamená to, že k vybudování celé sítě by stačilo 220 startů.

O něco takového se dosud nikdo nepokusil, ani velmoci, takže jak bude celý záměr probíhat a jaké budou jeho vedlejší následky, se teprve ukáže. Zatím je na oběžné dráze kolem planety prvních sto patnáct funkčních satelitů, v lednu 2020 by se jejich počet měl zdvojnásobit. Minimální smysluplná konstelace by čítala ještě jednou tolik, cca 420 funkčních satelitů, což už vypadá na dosah. Dejme tomu do pozdního jara.

Hrozby a otázky

Ne každý pozemšťan projektu Starlink fandí. Prapor vzpoury zdvihli například astronomové, kteří se obávají toho, že lesklé satelity putující noční oblohou definitivně zničí možnost vědeckých pozorování vesmíru z povrchu planety Země. Už teď se musely observatoře přestěhovat do pustých částí světa, protože poblíž civilizace je v noci až příliš přesvětleno. S desetitisíci blýskavých zrcátek na nebi by se stalo nepoužitelným i venkovské Chile. Toto je nicméně řešitelný problém a společnost SpaceX, která přiznala, že na astronomy nemyslela, je ochotná hledat kompromisy. Záblesky od družic se dají s trochou snahy značně omezit.

Dalším ožehavým tématem je třeba to, zda masivní síť satelitů „nezaneřádí“ oběžnou dráhu troskami. Jednotlivé družice tvořící síť Starlink nemají být kdovíjak odolné, takže likvidace starých či vadných satelitů musí fungovat co nejdokonaleji: cokoli, co zůstane na oběžné dráze, je neřízená střela ohrožující družice cizích firem a států. Bezprostřední vesmírné okolí Země už je i tak plné kosmického smetí z předešlých desetiletí kosmické éry. SpaceX ovšem slibuje, že nepoužitelné družice bude důsledně navádět do vrchních vrstev atmosféry, ve které menší předměty shoří beze stop.

Pak je tu otázka strategická. Šíření a přenos informací je v zápase o planetární dominanci naprosto klíčová věc. Americká armáda je ochotna projekt Starlink podporovat právě proto, že vysokokapacitní a bezpečné internetové spojení dostupné i v místech, jako jsou afghánské hory, by jí umožnilo nasadit nové autonomní zbraňové systémy i velmi daleko od civilizace. Pro Čínu, Rusko či evropské mocnosti bude taková výhoda jen obtížně k dohnání.

V civilní sféře jsou důsledky snad ještě závažnější. Jak se během posledních let ukázalo dost zřetelně, jednotlivé národy si velmi rády zasahují do svých politických procesů. Divoké prostředí sociálních sítí bylo v tomto směru pro západní státy spíš nevýhodou, protože bez rozsáhlé cenzurní infrastruktury se v nich bleskově rozšíří úplně cokoli. Ale vybudovat cenzurní infrastrukturu by zase znamenalo srovnat své společenské a politické standardy s autoritářskými zeměmi a odpor vůči ztrátě svobody slova je (naštěstí!) zatím poměrně velký.

Síť jako Starlink by mohla tuto konkurenční nevýhodu obrátit naruby. Lze si poměrně snadno představit, že kromě běžného internetu poskytovala i „vysílací“ služby, které by si dole na Zemi mohl odchytit leckdo a které by obyvatelstvu jiných zemí poskytovaly totálně jiné informace a perspektivy, než o jaké jejich vláda stojí. Můžeme-li soudit podle dávných časů, kdy do Československa vysílal Londýn nebo Svobodná Evropa, informační eroze na žulovém podstavci režimu byla nezanedbatelná, i když kvůli ní samojediné pochopitelně nepadl.

Pákistán nebo Eritrea si s podobnou výzvou asi neporadí (rušit vysílání z vesmíru je hodně těžké), ale co třeba Čína, země, jejíž globální ambice se USA naučily brát vážně? Je možné, že by v opravdu krizové situaci, kdy režimu půjde o přežití, sáhla i k ničení amerických satelitů? To by byl potenciální casus belli, důvod k válce. A právě Trumpova administrativa nejspíš přesně pro takové a podobné případy založila 20. prosince 2019 šestou ozbrojenou složku americké armády, Vesmírné síly čili Space Force.

Globální internet je pěkná věc a projekt Starlink je vlastně jen jeho logickým vyvrcholením – jedna síť pokrývající celou planetu. Zároveň ale internet pomíchal problémy jednotlivých kultur a států světa do bublající a vroucí směsice, která leckdy víc přispívá ke konfliktům než ke vzájemnému porozumění. Všech důsledků téhle inovace zkrátka zatím z naší žabí perspektivy nemůžeme dohlédnout.