Václav bere dvacet tisíc hrubého a dosud se mu nemocenská v prvních čtrnácti dnech ani trochu nevyplatila. Když pracuje, odvede státu ze své hrubé mzdy daň z příjmu spolu s pojistným a zůstane mu za polovinu měsíce 7800 korun. Pokud onemocní a je odkázán na náhradu mzdy od podniku, má nárok na 3500 korun. Teď se ho zastali vládní poslanci, kteří zrušili pravidlo, že se za první tři dny nemoci náhrada neplatí, a bude mít nárok na 5000 korun. Schválení této změny je prezentováno jako významný počin ve prospěch pracujícího lidu, zároveň vyvolalo stížnosti podnikatelů, kteří bědují, že přijdou o miliardy, které by jinak využili k něčemu lepšímu. Firmy se pochopitelně dokážou bránit. Mnozí podnikatelé vyplácejí část mzdy jako diety nebo úplně načerno a z toho se stejně náhrady nepočítají, jiní podmiňují třináctý plat tím, že zaměstnanec nikdy nestonal. Přesto i když se ve Václavově případu naplní výše uvedený ideální model, zůstane výpadek příjmů v nemoci vážnou komplikací pro jeho rodinný rozpočet. Lze ovšem očekávat, že se nemocnost po vládním zásahu přece jen zvýší a v některých případech protáhne i do třetího nebo čtvrtého týdne, kdy už má zaměstnanec nárok na nemocenskou ze státního sociálního systému. Není vcelku pochyb, že na dosud víceméně vyrovnaném nemocenském účtu vznikne schodek pár miliard korun. Poslanci jednoduše nezvážili, že po zásahu zvyšujícím nemocnost bude nutné zvýšit také pojistné.   

František se těší na příští rok, protože se mu současný důchod 12 500 korun zvýší o devět stovek. Částí médií je vyzýván, ať za to poděkuje současné vládě, která mu tak velkolepě přidala. Není to úplně přesné. Zákon přikazoval zvýšit penze o 600 korun, strany pouze změnily pravidla tak, že tentokrát bude ještě možné připočíst tři stovky. Za tyto tři stovky tedy může František politikům poděkovat, s vděčností to však nemusí přehánět, a místo toho se raději těšit na rok 2020, kdy i bez dalších politických intervencí bude mít nárok na zvýšení zhruba o 800 korun. Naopak těžko půjde vymluvit nespokojenost ekonomům včetně členů Národní rozpočtové rady, kteří varují, že mimořádný zásah, který penzistům vynesl tři stovky, patří do řady několika úprav penzijního systému z posledních let, které způsobí, že schodek důchodového účtu dosáhne do čtyřiceti let pěti procent HDP. Samozřejmě pokud se důchody opět nesníží, anebo nezvýší pojistné.

Věřte, bez nás by to nebylo

Václavův i Františkův příběh říkají něco velmi podobného. Efektní zásahy levicově populistické vlády do sociálního systému přihodí pár stovek těm, kdo je opravdu potřebují, případně těm, komu mohou být lhostejné. Zároveň ovšem jsou hazardem s veřejnými financemi. Proto není úplně jednoduché najít vysvětlení, proč se premiér a jeho ministři do takového nezodpovědného dobrodružství pouštějí. Pro zaměstnance v pozici Václava je užitečnější, když se zvyšuje minimální mzda, případně když stát odbourá černou práci a diskriminaci nemocných pracovníků uvnitř podniků. Pak se posiluje pravidlo, že se jeho nemocenská bude počítat od mzdy, kterou skutečně vydělal. František by na tom byl lépe, kdyby měl v časech své kariéry možnost ukládat peníze do penzijních fondů jako například ve Švédsku. Pak by mohl vstoupit do penze s bezpečným kapitálovým polštářem a nemusel by spoléhat jen na státní penzi a dobročinění aktuálních vládců.

Ovšem zařídit takové změny je o dost složitější než prosté zvýšení sociálních dávek a vyžaduje víc námahy než jednoduše zdvihnout ruku. Na druhou stranu je třeba politikům přiznat, že k jejich řemeslu patří využívat marketingový potenciál, který se právě nabízí. Ekonomika prosperuje, země bohatne, zvyšují se mzdy i výhody zaměstnanců, posléze od nich dovozené důchody. Jak vysvětlit občanům, že to jsou právě současní politici, kterým je za to třeba poděkovat? Nejlehčí je spustit nákladnou kampaň, kterou stejně zaplatí někdo jiný, a přesvědčit tak zaměstnance i penzisty, že blahobyt zařídila vláda. Skrývá se v tom jediné riziko, že lidé nejsou dost hloupí.