Pro některé události existuje minimální pravděpodobnost, že se mohou stát. Dala by se mezi ně zařadit tsunami, která stejně jako na Vánoce před čtrnácti lety spláchla region turistických středisek do Indického oceánu. Proč by se měla právě tato událost opakovat? Přesto se znovu stala.

Člověk je smrtelný, ale to by nemuselo tolik vadit. Špatné je, že někdy je překotně smrtelný. Těmito slovy objasňuje ďábel z knihy Michaila Bulgakova Mistr a Markétka svým posluchačům, dvěma významným literátům, proč člověk nemůže být pánem světa, a dokonce ani vlastního života. Těžko přece předpokládat, že si sám naplánoval a zavelel, v jakém okamžiku spadne pod tramvaj, jak se posléze jednomu z literátů stalo.

Stejně tak si svůj osud nemohlo naplánovat třináct horníků, kteří zahynuli čtyři dny před vánočními svátky při výbuchu metanu v karvinském dole ČSM, nebo stovky obětí, mezi nimi zahraniční turisté, které dva dny poté zahubila přívalová vlna na indonéských ostrovech Jáva a Sumatra.

Tsunami roku 2018 nevzbudila takový ohlas jako čtrnáct let předtím, což je dáno rozsahem katastrofy. Důsledky podmořského zemětřesení si roku 2004 vyžádaly v Indonésii a Thajsku stovky tisíc životů, také na ostrově Sulawesi zahynuly při tsunami letos v září tisíce lidí, teď na Jávě a Sumatře se oběti počítají na stovky.

Přívalovou vlnu vyvolala erupce sopky na ostrově jménem Dítě Krakatoa, který vznikl po ničivém výbuchu sopky Krakatoa před 135 lety. Sopka leží na území, kterému se říká ohnivý kruh, a kde by se tedy dalo něco takového čekat. Ovšem nikdo nebyl připraven, protože ničivá vlna dorazila na pobřeží 24 minut po erupci. Aktuální riziko výbuchu sice bylo možné předem odhalit, na to jsou ovšem přístroje seizmologů dosud příliš nedokonalé. Těžko předpokládat, že někdy budou dokonalé natolik, aby předešly všem příštím pohromám.

Jak je lidská obrana proti náhlým katastrofám slabá, se nakonec ukázalo i v karvinském dole. Hromadění metanu v podzemních prostorách by měla odhalit speciální čidla, nic však nehlásila, i když koncentrace třaskavého plynu překročila čtyřikrát povolenou hranici. Vzniklo proto podezření, že se s čidly manipulovalo, aby jejich hlášení nekomplikovalo další práci a nesnižovalo zisk státní firmy. Jinými slovy, z nepředvídatelných důvodů může selhat jakákoli ochrana, lidé to vědí, a proto také této ochraně nevěří.

Rozhoduje někdo jiný

Katastrofy v daleké Indonésii i na blízkém Ostravsku jsou připomínkami toho, co by lidé ze svého vědomí nejraději vytěsnili a čemu ďábel Woland z Bulgakovovy knihy v překladu Libora Dvořáka říká překotná smrtelnost. V jediném okamžiku postihne člověka neštěstí a nemusí to být výbuch ani tsunami, ale například pád pod jedoucí vozidlo, cévní mozková příhoda nebo jen špatně použitá anestezie při banální operaci – a s životem je konec anebo je jasné, že od té chvíle už ke konci neodvratně míří. V okamžiku uvědomění si, že život končí, si může člověk představovat, že šlo o nešťastnou náhodu, která by se nestala, kdyby vstoupil na přechod o pár vteřin později nebo odjel na dovolenou o pár set kilometrů jinam. Už to však nemá velkou cenu.

Ti, kdo jsou dnes živí a zdraví, ještě mohou uvažovat o tom, proč se ona překotná smrtelnost připomíná katastrofami a utrpením tisíců lidí právě na Vánoce. Přece jen jde o svátky, které jsou v křesťanském světě oslavami Božího zrození a mají za účel vzbudit v lidských srdcích naději do dalšího života. Proč by se mělo při oslavách nového života, který změní svět k lepšímu, mělo připomínat, že život také jednou skončí, a to zcela nezávisle na tom, kdo tento život žije? V tomto směru nabízí Bulgakov jedinou možnou odpověď. Člověk nerozhoduje, kdy zemře. „Není správnější říct, že o něm rozhodl někdo úplně jiný?“ ptá se Woland.

Oslava Božího narození a smutek nad lidskou smrtí patří k sobě. Přinejmenším lze říci, že tento smutek by nešel vydržet, kdyby člověk nevěděl, že se na zemi může narodit nesmrtelný Bůh.