Mečiar dveřníkem premiéra Babiše
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
Prezident Miloš Zeman dnes jmenoval novou vládu Andreje Babiše a premiér zároveň uvede nové ministry na jejich úřady. Tradiční rituál má z evropského pohledu neobvyklý rozměr. Ministři převezmou vládu nad zemí, i když ani oni sami, ani jejich šéf nemají důvěru sněmovny, a dokonce se neví, jestli důvěru dostanou. Ovšem něco podobného jsme zažili už dvakrát, za první Topolánkovy a za Rusnokovy vlády. Stejně jako tehdy se může stát, že už za měsíc se noví ministři stanou ministry v demisi a po pár dalších měsících odejdou úplně.
Rozměr nejistoty, kterou noví šéfové přinášejí na své úřady, se politici i komentátoři pokoušejí překrýt jinými tématy. Sám se nabízí zánik Československa a vznik jeho nástupnických států, ke kterému došlo přesně před čtvrtstoletím. Námětu se chopil také prezident Zeman, který jako samozvaný dramaturg instalace nové vlády navštívil v úterý slovenského kolegu Andreje Kisku. Navzájem se pochválili, jak dobré jsou vztahy mezi našimi zeměmi, a Zeman jako důkaz uvedl, že právě jmenoval představitele slovenské menšiny předsedou vlády.
Ještě den předtím se v Praze sešli někdejší premiéři Vladimír Mečiar a Václav Klaus, kteří zavzpomínali, jak před pětadvaceti lety dělili Československo. Prý tehdy nešlo dělat nic jiného, protože Slováci a Češi už zkrátka nemohli v jednom státě vydržet, rozchod ale proběhl přátelsky a může být příkladem pro ostatní. „Rozdělení bylo logickým, správným, potřebným a tehdy navíc nevyhnutelným krokem,“ připomněl Klaus jakýsi fatální rozměr celého příběhu. Nástup slovenského premiéra do čela české vlády je tedy možné hodnotit jako připomínku happy endu před čtvrtstoletím a krásného přátelství mezi našimi národy na věčné časy, které je jeho pokračováním.
Slovensko se baví
Oslavný obraz česko-slovenské jednoty skutečně odvede pozornost od zneklidňující nejistoty spojené s nástupem Babišových ministrů, ovšem jen do té chvíle, než si člověk uvědomí, že v tomto obraze leccos nehraje. Proč jsme se vlastně rozcházeli, když se máme tak rádi? Tak zní přirozená otázka, na kterou dosud chybí odpověď. Aktuální průzkum společností CVVM a Focus zjistil, že za pozitivní považuje rozdělení Československa jen 42 procent Čechů a o dvě procenta méně Slováků. Přitom jeho vznik chválí 83 procent Čechů a 68 procent Slováků, v obou případech o poznání víc než založení národních států v roce 1993.
Před čtvrtstoletím se Slováci i Češi zřekli myšlenky Tomáše G. Masaryka, podle kterého mohou žít v jedné zemi různé národy a dohodnout se na vládě podle demokratických pravidel. Tento nárok nezvládneme, řekli si tehdy a předali moc regionálním elitám, o jejichž schopnostech při pohledu nazpět sami pochybují. Traumatem se staly události po rozdělení státu pro značnou část Slováků, jejichž vládce Mečiar z let 1992–1998 řídil zemi mafiánskými metodami a takřka se mu povedlo izolovat Slováky od Evropy.
Ve skutečnosti není taktické připomínat likvidaci demokratického Československa ve chvíli, kdy v jednom z jeho nástupnických států přebírá moc oligarcha, o kterém není dopředu jasné, co udělá. Hlavně není jasné, jestli bude vládnout s důvěrou parlamentu. Věcný smysl má připomínka pádu Československa pouze v jednom ohledu. Brzy po rozdělení zahájil Andrej Babiš svou pozoruhodnou kariéru v Česku nepřátelským převzetím slovenského státního podniku.
Slováci nemají námitek proti použití vzpomínky na sametový rozvod při nástupu nové české vlády. Očividně to přijímají s jistým pobavením a někdy se jistě nezdrží zlomyslné poznámky: Také vy si užijte svého Mečiara. Upozorňují tím přinejmenším na skutečnost, že někdejší slovenský i nastupující český premiér jsou bývalí komunisté a nikdy nedokázali uspokojivě vysvětlit své kontakty s komunistickou tajnou policií. Se symboly při nástupu nové české vlády to zkrátka nevyšlo.