Původci této renesance evropského antisemitismu jsou muslimové

Znovuzrození antisemitismu

Za poslední tři roky odešlo z Francie do Izraele na dvacet tisíc Židů - Foto: Týdeník Echo
Původci této renesance evropského antisemitismu jsou muslimové
Znovuzrození antisemitismu

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Prosinec 2017. V jídelně berlínského Gymnázia Ernsta Reutera dochází k potyčce mezi židovským studentem a jeho spolužáky. Chlapce, který se předtím vyjádřil negativně na adresu samostatného palestinského státu, obklopí hlouček studentů arabského původu. Urážejí ho. Jedna z dívek vychvaluje Hitlera. Byl dobrý, protože vraždil Židy, říká. Škola ji přinutí k omluvě, ale není to ojedinělý incident. Trvá to dva a půl roku. Chlapci nadávají do vrahů, vyhrožují uříznutím hlavy. Podle novin Jüdische Allgemeine nemůže ani na školní dvůr, aby ho někdo nenapadl.

Od druhé světové války uplynulo dvaasedmdesát let, její zvěrstva jsou mezi lidmi stále živá, genocida Židů ze všech nejcitelněji. Dojímáme se nad případem z roku 1960, kdy malou černošku Ruby Bridgesovou v první školní den na Základní škole Williama Frantze v Louisianě musela doprovázet eskorta. Malý krok pro Ruby, velký pro Američany. Jen v tom dojetí odmítáme vidět, že se to plíživě vrací. Protože původci této renesance evropského antisemitismu jsou muslimové. Ne všichni, ne každý, stejně jako se Ruby bála bělochů, ovšem ne všech, ne každého.

Statistiky hovoří jasnou řečí: ve Francii, zemi s největší židovskou populací v Evropě, chodila ještě před dvaceti lety většina židovských dětí do státních škol. Dnes jen třetina – a stále jich ubývá. Dvě třetiny židovských dětí nyní chodí do soukromých škol, zhruba polovina do židovských, ale oblíbené jsou i katolické školy. Tento „židovský útěk“ paradoxně přispívá k zachování židovských škol, jimž by jinak hrozil zánik kvůli trvajícímu exodu francouzských Židů do Izraele.

Za poslední tři roky odešlo z Francie do Izraele na dvacet tisíc Židů. Kromě vraždění v židovské škole v Toulouse a v košer obchodě v Paříži nejsou tisíce incidentů pro velká média zaznamenáníhodné. Zachycují je však statistiky. V departementu Seine Saint-Denis tvoří muslimové téměř polovinu obyvatel. Historické komunity Židů odtud prchají po tisících. Pokud se nestěhují do Izraele, pak alespoň do bezpečnějších míst – například do západní Paříže.

Intenzita protižidovských nálad na předměstích je s atmosférou „arabské ulice“ nejen srovnatelná, ale v mnohém ji překonává. Svědčí o tom atmosféra po Trumpově rozhodnutí uznat Jeruzalém jako hlavní město Izraele. Reakce na Blízkém východě a v tradičně muslimských zemích od Nigeru po Indonésii – nic moc, na tamní poměry. Žádné peklo na zemi nenastalo. I mnohé odborníky to překvapilo. Naproti tomu ve Švédsku, kde se komunity radikálů snoubí se svobodou protestovat a ubohými tresty za výtržnictví, bylo „horko“, na tamní poměry.

V západošvédském Göteborgu, městě o velikosti Brna, odkud odešlo k Islámskému státu víc lidí než z celých Spojených států, se dav pokusil zapálit synagogu. V jihošvédském Malmö tisíce lidí volaly po intifádě a střílení Židů. Generace narozené ve Švédsku jsou tak moc přimknuté ke svým kořenům, že křičeli: „Chaibar, chaibar, židáci, Mohamedova armáda se vrátí.“ Chaibar je arabské město, kde roku 928 došlo k úspěšnému útoku na židovskou komunitu. Je to tak vzdálené Evropě jako představa, že by v kterémkoli jiném městě dav křesťanů vyvolával ducha pogromů z 13. století.

Kdyby se to čistě hypoteticky stalo, a dokonce v nepopulárních zemích V4, byla by ta zpráva v západních médiích hodně vysoko, budovatelé sjednocené Evropy by tweetovali o nenávisti šířené Kaczyńským a Orbánem a – to budiž k jejich cti – jak polské, tak maďarské úřady by viníky potrestaly, jako to udělaly při všech ojedinělých incidentech, jakým bylo například spálení loutky Žida na nacionalistické demonstraci ve Vratislavi. Viník – hájil se, že tím Židem neměl být nějaký „univerzální Žid“, nýbrž George Soros – dostal deset měsíců. Trest tvrdý, ale exemplární.

Z Malmö si nikdo sednout nepůjde. Stíhat velké skupiny protestujících je mimořádně složité. Pachatele se těžko podaří usvědčit z něčeho, čím by se provinili víc než zbytek řvoucí tlupy. Ani reakce strážců „evropských hodnot“ za moc nestála. „Pochod nezávislosti“, jehož se v Polsku účastní i pochybné osoby, ale při němž letos nedošlo k jedinému rasistickému nebo antisemitskému útoku, označil Guy Verhofstadt, bývalý belgický premiér a lídr frakce v Evropském parlamentu, za „pochod šedesáti tisíc fašistů a nacistů tři sta kilometrů od Osvětimi“. Na Malmö asi nezbyla slova. Židé v západní Evropě si uvědomují, že se těžiště nenávisti přesunulo jinam. Z reprezentativního průzkumu, který v roce 2016 vypracovalo sdružení Kampaň proti antisemitismu mezi britskými Židy, vyplývá, že 59 procent respondentů považuje za největší hrozbu pro židovskou komunitu islamismus. Na druhé místo ho zařadilo 25 procent. Levicový extremismus označilo za druhou největší hrozbu 49 procent, pro 27 procent to byla největší hrozba. Pravicový extremismus považovalo za největší hrozbu jen 15 procent dotázaných, 56 procent ho zařadilo až na třetí místo. V témže roce, při otázce, která politická strana mezi svými členy a podporovateli toleruje antisemitismus, 87 procent dotázaných neomylně označilo Labouristickou stranu.

12. ledna 2018