Ani peklo, ani ráj. Volíme prezidenta pro všední den

Ani peklo, ani ráj. Volíme prezidenta pro všední den

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Byla hloupost zavést přímou volbu českého prezidenta v podobě, kdy zároveň nebyly omezeny jeho ústavní pravomoce. Důsledkem jsou politické krize, které nastanou vždy, když se aktivistický prezident hodlá prosazovat na úkor druhé exekutivní instituce, tedy vlády. Přesto je třeba účast ve volbách doporučit.

Při prezidentských volbách roku 2013 bylo dost pozitivních důvodů, aby se člověk do volební místnosti dostavil. Ve druhém kole tehdy proti sobě stáli dva kandidáti se zřejmým poselstvím. Mnozí lidé, frustrovaní krizí a úsporami tehdejší pravicové vlády, se v naději, že se to změní, upínali k Miloši Zemanovi, který slíbil, že jim pomůže, a který mohl oprávněně připomínat ekonomickou kompetenci, s níž jako premiér dokončil ekonomickou transformaci. Karel Schwarzenberg nabízel, že dodá upadající pravici nový styl a vrátí ztracenou přesvědčivost, málokdo jiný také mohl obnovit feudální rozměr tuzemského panování, jak značná část populace žádá.

Tentokrát takové pozitivní důvody pro chození k volbám nejsou a všechno přebila negativní kampaň. Noví kandidáti se vesměs vymezují proti současnému prezidentovi, varují před volbou starého a nemocného člověka, před jeho zálibou navštěvovat autoritářské vládce Východu i průběžným tažením na oslabení parlamentu. Zemanovi příznivci a další kritici hledají na těch druhých škraloupy z minulosti, označují je za nudné a bezvýrazné loutky mezinárodního kapitálu či příslušníky kasty těch, co nikdy nepracovali, známé „pražské kavárny“. Volit půjdeme pouze z toho důvodu, abychom zabránili nejhoršímu. Taková motivace může někoho donutit, obecně však mohou být prezidentské volby vnímány jako nepříjemnost, jíž je lepší se vyhnout. Otázka, co může některý s devíti kandidátů přinést dobrého, nemá zřetelnou odpověď.

Ztráta iluzí

Důvodem těchto rozpaků je důležitá okolnost, že jde o špatně položenou otázku. Lidé čekají od prezidenta bůhvíjaké výkony a média to ve svých komentářích často opakují. Václav Havel byl prezident osvoboditel, který otevřel komunistickou zemi Evropě. Václav Klaus změnil kurz, probudil národní hrdost a učinil z Česka zemi vůči Evropě nejskeptičtější. Aktivity Miloše Zemana vedou k něčemu, co by se dalo nazvat likvidací polistopadové demokracie – stačí vzpomenout jeho mánii jmenovat premiéra bez důvěry ve sněmovně, pro mnohé to ovšem znamená, že se po desetiletích chaosu konečně dají věci do pořádku. Ať už velkolepý rozkvět, nebo hluboký úpadek, když bude něco dělat prezident, musí to mít formát.

To je omyl, který lze připsat tomu, jak velkou cenu Češi připisují panovníkům z boží milosti i ve variantě z vůle všeho lidu. Konkrétně Zeman nesplnil nic z toho, co slíbil před minulými volbami. Jeho velkolepé plány na obnovu ekonomiky propojením s velmocemi Východu se během pěti let ukázaly jako dětinská iluze, snaha obnovit slávu a sílu národa skončila poklesem armádních investic na historickou úroveň. Zůstalo tažení proti neexistujícímu proudu migrantů na úrovni hospodských keců.

Nezklamal však Zeman. Jenom se ukázalo, že prezident toho zase tolik nemůže. Má několik ústavních pravomocí při sestavování vlády, které může aktivně nafukovat, a vytvářet tak čas od času reálná ústavní rizika. Směr zahraničního obchodu, investice ani bezpečnost nemá jak ovlivnit. Minulé volby provázely iluze, co všechno dokáže přímo volený prezident, současný hradní pán nás jich ovšem dokázal velmi efektivně zbavit. Nejde o to, že dnes od kandidátů nečekáme nic dobrého, přesnější by bylo říct, že už od nich nečekáme nic, co by stálo za řeč. A strach z výsledku prostě budí obava, že se i po volbách budou opakovat stejně ostudná extempore, jakých jsme byli svědky za současného prezidenta.

Aby uměl klást věnce

Pro účast ve volbách naštěstí existuje jiná motivace. Když už se podle ústavy volí, je na občanech, aby vybrali prezidenta, jaký má být. Vzorem může být, jak jinak, Rakousko, které má velmi podobný ústavní systém. Proti ambicióznímu a schopnému představiteli radikální pravice, jež byla na vzestupu, dali Rakušané přednost nudnému profesorovi Van der Bellenovi ze značně úpadkové strany Zelených. Měl tu výhodu, že nesliboval dalekosáhlé převraty jako jeho soupeř Norbert Hofer, vlastně nesliboval vůbec nic kromě toho, že bude hájit lidská práva a odpovědně vykonávat svou funkci. Což osvědčil, když po suverénním vítězství pravice v loňských parlamentních volbách důstojně a přátelsky instaloval vládu, do níž jako ministr dopravy nastoupil i jeho prezidentský soupeř. Tu radikální část svých voličů tím hluboce zklamal.

13. ledna 2018