Nešťastný je pro každého okamžik, kdy se splní jeho přání. To věděli už autoři antických tragédií. Praha se teď může obávat, že se stane „mnohovrstevnatým a úspěšným městem, které snese srovnání s Berlínem, Kodaní nebo Barcelonou“, jak před rokem avizovala smlouva koaličních stran na magistrátě. Jenže velká města se v posledních měsících stávají jevištěm více či méně násilných protestů, které rozvracejí dosud pokojný život obyvatel, a důvodem je právě okolnost, že jde o města „mnohovrstevnatá a úspěšná“.

Střetnutí velkoměstských guerill se státní mocí popsal ekonom Jeffrey D. Sachs na příkladu Paříže, Santiaga a Hongkongu, kde lidé revoltují proti prezidentu Emmanuelu Macronovi, jeho chilskému kolegovi Sebastiánu Piñerovi, respektive guvernérce Carrie Lamové. Ve všech případech jde o bohatá města a nikdo s výbuchem vzteku či nespokojenosti nepočítal. Hnutí Žlutých vest v Paříži vyvolal plán zdražit pohonné hmoty, v Santiagu umírali lidé po zdražení jízdného v metru a sociální podtext udržuje při životě také hongkongské protesty, i když spouštěčem byl návrh zákona vydávat podezřelé z trestných činů do Číny. Obecně vzato, protestující měli pocit nespravedlnosti a v tom ohledu nejsou ve světě výjimkou. Pražský vzor Berlín vyhnal své obyvatele do ulic vysokými cenami bytů, v Barceloně probíhají krvavé potyčky v rámci boje za nezávislost, ovšem i katalánskou metropoli radikalizovala masová neschopnost splácet hypotéky během finanční krize.

Také Praha plní předpoklady urbánní krize. V roce 2015 začaly prudce růst náklady na bydlení a dnes jsou nájmy i ceny bytů vyšší než v Berlíně. S tím souvisí, že na tuzemské poměry neobvykle rychle rostou majetkové rozdíly. Aktuální možností se proto stává pařížský a chilský scénář. Městská rada v Praze musí změnit nebezpečný trend, nebo veřejnost přesvědčit, že už ho mění. „Uděláme pro to všechno,“ potvrzuje náměstek primátora Petr Hlaváček (TOP 09).

Přibývá chudých i bohatých

Algoritmus nepokojů v Paříži a Santiagu je prostý. Města bohatnou, byty v centru se stávají nedostupnými pro stále víc lidí, ti se stěhují na stále vzdálenější periferie, odkud se musí nějak dopravit do centra za prací. Ovšem doprava může zdražit, a tak občané právě těch nejbohatších měst končí v pasti. Už svobodně nerozhodují o svém životě a jenom se trmácejí, aby přežili.

Praha míří stejným směrem. Analýza společnosti Deloitte pro magistrát ukázala, že měsíční nájemné se od roku 2014 v průměru zvýšilo o 94 korun na současných 307 korun za metr, tedy přesně o 44 procent. Stejným tempem jako v drahém centru rostou ceny nemovitostí také na okrajích a nájemné ve výši 250 korun za metr čtvereční nabízejí také panelová sídliště Jižní Město nebo Kamýk. Nepřekvapí podrobný průzkum SILC od Českého statistického úřadu, který zjistil, že v letech 2015–2018 nejvíc vyrostly majetkové rozdíly v hlavním městě. Může za to bydlení, ukazují data. Loni jen s obtížemi vycházela s příjmem pětina obyvatel bohaté Prahy, ovšem jen 17 procent lidí ve zbytku Česka. Přitom ještě v roce 2015 tomu bylo naopak. Nakonec v posledních letech rostou tuzemské nájmy čtvrtým nejrychlejším tempem v Evropě (po Maďarsku, Lotyšsku a Portugalsku) a situace se přirozeně nejvíc vyhrotila v metropoli.

Tlak vysokých nájmů zvětšil za poslední tři roky počet Pražanů, kteří se spokojili s garsoniérou. Bylo jich osm procent, dvakrát víc než mimo hlavní město. Stejně tak je mnohem víc Pražanů, kterým stačí byt se dvěma místnostmi. Ovšem Praha utíká zbytku republiky také v podílu bohatých. Skoro pětina obyvatel nemá ani ten nejmenší problém uhradit náklady na bydlení, zatímco na venkově je to i při výrazně nižších cenách jen desetina. Nůžky mezi bohatými a chudými se rozevírají, a pokud se lidé dostávají do potíží i v časech prosperity, co se dá čekat, až přijde hospodářská recese?

Brzy to spustíme

Problém pražské radnice spočívá v tom, že nemá nástroje, aby proti nebezpečnému trendu jakkoli zasáhla. Podle náměstka Hlaváčka není možné svalovat vinu na předchozí vedení primátorky Adriany Krnáčové. Bývalí radní se snažili, obvykle však skončili u nekonkrétních záměrů, které nedotáhli do podoby projektů, jež by bylo možné uskutečnit. „My teď fungujeme jako projekční kancelář,“ říká s nadsázkou náměstek, který je jedním z těch, kdo mají odpovědnost za to, aby se vůbec začalo stavět. První povinností je zajistit, aby se ročně dokončilo 8–10 tisíc bytů, i když zatím to jsou jen 3-4 tisíce. Jen tak se zastaví strmý růst cen a hlavně se otevře nabídka pro všechny, kdo se chtějí přistěhovat, anebo už dnes bydlí v nedůstojných podmínkách.

Praha má proti jiným městům střední Evropy jednu výhodu, připomíná náměstek. Zatímco Mnichov nebo Vídeň už zastavěly i ty poslední proluky v centru, Praha má k dispozici pět velkých brownfieldů, tedy pozemků po zrušených nádražích nebo jejich částí na Smíchově, Žižkově, v Bubnech, Vysočanech a Strašnicích. Šestým rozvojovým územím jsou Letňany, kde premiér Andrej Babiš plánuje postavit na louce u metra vládní čtvrť, ovšem k dispozici jsou i pozemky letňanských továren. V každé z těchto lokalit je možné ubytovat desítky tisíc obyvatel.

Teď už se stačí domluvit s vlastníky pozemků, kterými jsou často ti největší developeři od Sekyra Group přes Central Group po Pentu, pak změnit územní plán pro výstavbu nových čtvrtí včetně parků a škol, sehnat územní i stavební povolení. Stavět je potom maličkost. Velcí developeři nezačnou najednou prodávat levnější byty, proto chce město obnovit družstevní výstavbu tak, aby v budoucnu každý pátý byt vznikl s jeho podporou. Šanci bydlet tak dostanou i lidé, kteří dnes nedosáhnou na hypotéku. Kromě toho chtějí jít radní příkladem a na městských pozemcích u Palmovky plánují postavit vzorovou čtvrť s parkem a dostupným bydlením.

Přesto není jisté, že se poměry zlepší za současné městské rady. Je pravda, že se už začalo stavět v areálu Smíchov City poblíž nádraží a že se do dvou let začne na pozemcích nádraží na Žižkově. Ovšem kvůli komplikacím s územním plánem jde vždy jen o malé části areálů. Studie, jak zastavět největší nádraží v Bubnech, už vzniká, povolení stavět však nebude dřív než za čtyři roky. Zbývá věřit, že se frustrace části obyvatel nepřetaví v protesty proti reprezentaci na úrovni města nebo státu.

František Josef, Pavel Bém. A kdo dál?

Proto musí magistrát rozvíjet ústupovou variantu a zajistit občanům dobré spojení na okraj města, a ještě spíš za jeho okraj, kde se dnes sežene bydlení za relativně slušnou cenu. Podle odhadu magistrátu žije v Praze i s přespolními jeden a půl milionu obyvatel, přitom půl milionu lidí překračuje denně městské hranice. Jen od roku 2015 přibyly desítky tisíc Pražanů, ovšem tradiční městské obvody s pořadovými čísly 1–10 pohltily pouze 21 tisíc z nich a okrajové části včetně velkých sídlišť, kde nabídka oslabuje, přijaly jen pět tisíc nových obyvatel. Většina nových Pražanů proto bydlí za hranicemi města. Jenom v bývalých okresech Praha-východ a Praha-západ jich přibylo jedenadvacet tisíc jako ve vnitřním městě, a přitom se za prací dojíždí i z větších vzdáleností.

Dopravní systém zatím dokáže tento nápor zvládnout a zásluhu na tom mají dvě šťastné okolnosti. Především tunel Blanka spojený se jménem primátora Pavla Béma plní svůj úkol i po čtyřech letech provozu. Prahou se denně pohybuje 1,3 milionu automobilů. Na nejfrekventovanějších úsecích na Barrandovském mostě každý den projede 144 tisíc vozů, na Jižní spojce v oblasti Kačerova 130 tisíc. Proti roku 2015 se na nich provoz zvýšil o 5–10 procent. Přesto větší část automobilů zůstává na okraji v tzv. vnějším kordonu a do širšího centra dojede jen půl milionu, o patnáct tisíc méně než dřív. Než se ucpe Barrandovský most a Jižní spojka, jsou nezbytné další obchvaty, ovšem poslední část městského okruhu s osmikilometrovým tunelem Vlasta mezi Trojou a Malešicemi se začne stavět nejdříve v polovině příštího volebního období okolo roku 2024. V té době má být v provozu část vnějšího okruhu mezi Říčany a Běchovicemi, státní investor ŘSD však termín zahájení stavby opakovaně odsouvá.

Spojení s venkovem zachraňuje také dědictví po Františku Josefovi, za jehož vlády se Praha stala křižovatkou malých i velkých železnic. Ročně využívá příměstské trati skoro padesát milionů cestujících, o čtvrtinu víc než v roce 2015. Přesto nedokážou malé železnice hrát roli, jakou má například S-Bahn v německých městech. Využívá totiž vlastní kolej, o kterou se nemusí dělit s dálkovými vlaky, proto může jezdit s frekvencí třeba pět minut. Kapacita vlaků z pražského okolí už je ve špičkách vyčerpána a kratší frekvenci než patnáct minut jim státní správce SŽDC nepovolí.

I tady chystá radnice trumf v podobě nové trasy metra D, která nabídne lepší dopravní možnosti jižnímu pražskému okraji; stavět se prý bude už od roku 2022. Přelomem bude podzemní železnice spojující Smíchov a hlavní nádraží, termín dokončení projektu ovšem leží v nejisté budoucnosti. Proto se musí radní spokojit se symbolickým gestem. Může jím být stavba první z řady nových tramvajových tratí, která po Václavském náměstí spojí Vinohradskou a Jindřišskou ulici.

Ví se, co dělat, a s hlavními projekty se dokonce už začalo. Ovšem zároveň roste vrstva nespokojených, kteří nedokážou sehnat byt a pociťují to jako omezení svobody se realizovat, bydlí v podmínkách, které chápou jako nedůstojné, případně už nechtějí snášet každodenní pendlování mezi venkovem a Prahou. Těžko předpovědět, jestli budou mít trpělivost s magistrátem, který se pět minut po dvanácté o něco snaží, případně jestli koalice primátora Zdeňka Hřiba (Piráti) neuváženým krokem nevyprovokuje protesty po vzoru Francie nebo Chile. Třicet let po listopadu 1989 nejde uklidňovat nastupující generaci tím, že za komunismu bylo o dost hůř.