V Československu stále ještě probíhalo pražské jaro, tedy období politického uvolnění. Reformní snahy se ale již měly blížit ke konci. 3. srpna osudného roku 1968 se v Bratislavě konala porada představitelů států Varšavské smlouvy (Bulharska, Maďarska, Polska, NDR, SSSR a Československa), na které byla přijata takzvaná Bratislavská deklarace. Ta zdůraznila, že obrana socialistických vymožeností je společnou povinností všech socialistických zemí a na setkání také sovětské vedení dostalo od Vasila Biľaka do rukou takzvaný zvací dopis, kterým část československých komunistů žádala Sovětský svaz o pomoc s takzvanou kontrarevolucí.

Třístránkový text deklarace je plný frází o nutnosti bratrské spolupráce, o významu Varšavské smlouvy a boje proti imperialismus a o ohrožení světového míru a zmiňoval také například nutnost podpory „vietnamského lidu“ nebo důsledky „agresivní politiky vládnoucích kruhů Izraele“. Za Československo se schůzky zúčastnili představitelé obrodného procesu Alexandr Dubček, Oldřich Černík a Josef Smrkovský, ale také zástupci konzervativních sil Jozef Lenárt a například Vasil Biľak, který v Bratislavě předal sovětskému vůdci Leonidu Brežněvovi takzvaný zvací dopis, který měl zdůvodnit vojenskou intervenci do Československa.

Dopis byl však pouze záminkou pro to, aby sovětské vedení mohlo svou invazi vojsk uskutečnit. Vasil Biľak svůj podpis na něm ještě před roku 1989 zpochybňoval, po revoluci se od dokumentu zcela distancoval. Koncem 80. let Biľak napsal vzpomínky, v nichž se podrobně právě obdobím 1967–1970 zabýval. Stranické orgány se obávaly, že by jejich šíření přispělo k rozjitření společenské situace, vyšlo proto jen několik časopiseckých ukázek. V roce 1988 však rukopis unikl a samizdatové Lidové noviny vydávaly jeho ukázky.

„Dohodli jsme se, že musíme na zasedání předsednictva ústředního výboru při projednávání druhého bodu Současná politická situace v ČSSR a podmínky činnosti KSČ a návrh dalšího postupu, vyvolat zásadní diskusi a vynutit přijetí rozhodných opatření, vyplývajících ze závěrů v Čierné nad Tisou a v Bratislavě,“ píše Biľak v pamětech. „Byli jsme rozhodnuti jednat třeba celou noc, vynutit si přijetí závazných usnesení. Dubček se tomu chtěl stůj co stůj vyhnout. Po schválení referátu na mimořádný XIV. sjezd KSČ a návrhu rezoluce doporučil ukončit jednání a pokračovat 21. srpna ráno. Diskuse byla ostrá a velmi konkrétní. Na faktech se dokazovalo, že když se okamžitě mocensky nezasáhne proti kontrarevolučním silám, že se ani nemůže konat sjezd,“ pokračuje text.

Na jednání pětice generálních tajemníků stran států Varšavské smlouvy 18. srpna v Moskvě pak Brežněv seznámil účastníky s dopisy z 3. a 17. srpna (ten byl osobním dopisem od Antonína Kapka) a zúčastnění pak podepsali protokol, který znamenal politické rozhodnutí o invazi do Československa.

Brutální vpád vojsk Sovětského svazu a dalších zemí Varšavské smlouvy (Polska, NDR, Maďarska a Bulharska) v noci z 20. na 21. srpna pak ukončil veškeré reformní snahy v Československu a k moci vrátil konzervativní, Moskvě zcela poddané, představitele KSČ. Československo čekalo dalších dvacet let komunistické diktatury a tzv. normalizace, komunistickou stranu personální čistky. Mnoho svobodomyslných lidí se rozhodlo pro emigraci, množství dalších čekaly perzekuce.