Málokdy úřady zasáhnou tak zásadně do lidských životů jako ve chvíli, když vydají nařízení o karanténě na obranu proti rozšiřování infekce. Tak tomu bylo v případě vyhlášky, která začala platit 1. července 1665 v Londýně, v časech velkého moru.

„Zapečeťování domů bylo zprvu považováno za způsob velice krutý a nekřesťanský a lidé takto uzavření trpce naříkali,“ vzpomíná Deník morového roku, který napsal novinář a romanopisec Daniel Defoe, dodnes slavný knihou o Robinsonu Crusoeovi. Starosta tehdy nařídil zavřít domy, kde byl odhalen byť jediný nakažený člověk. „Je pravda, že uzamknout dveře domu a postavit před ně dnem a nocí hlídače, aby se nikdo nemohl hnout ven a nikdo aby nemohl vejít dovnitř, když by třeba zdraví lidé v rodině bývali mohli uniknout, pokud by byli odděleni od nemocných, zdálo se být velice tvrdé a kruté. Mnoho lidí takto bídně uvězněných také zhynulo, ačli je možné předpokládat, že by se jich bývala nákaza nezmocnila, kdyby bývali měli svobodu, jakkoli mor třeba i v domě byl,“ napsal Defoe. Sám ovšem byl o nezbytnosti drakonických opatření přesvědčen. „Prospěch veřejnosti, jenž z toho plynul, však ospravedlňoval křivdu na jednotlivci, a pokud vím, nebylo v té době možno jakoukoli žádostí k úřadům či dokonce vládě se domoci jakéhokoli zmírnění tohoto příkazu,“ zdůraznil a na příkladu předměstských farností na západ od hradeb Londýna dokazoval, že se přísnost vyplácela. „Nakažené domy tam byly velice přísně střeženy a všichni mrtví pohřbíváni, a záhy v těch ulicích skutečně mor také ustal,“ vysvětluje a srovnává to se situací východních předměstí, která byla postižena o poznání hůř.

Příběh moru, který zabil pětinu obyvatel skoro půlmilionového Londýna, napsal Defoe až v roce 1722 jako fiktivní reportáž, v níž nechává mluvit svého strýce, sedláře Henryho Foea, který epidemii skutečně zažil. Zveřejnil ji jako argument na podporu premiéra Roberta Walpola, jenž prosazoval zákon o námořní karanténě. Jedině tento zákon mohl zabránit, aby v Londýně přistávaly lodě z Marseille, kde v té době vypukl poslední velký evropský mor.

Pravidlo první stovky obětí

Příběh roku 1665 připomíná leccos z toho, co se děje v těchto dnech, kdy svět ohrožuje epidemie koronaviru SARS-CoV-2. Jako kdyby mor, který byl nesrovnatelně větší pohromou, naučil lidstvo chování, ke kterému se vrací, pokud se ocitne v obdobné pozici. Defoe začíná popis morového roku tím, jak lidé s napětím sledovali soupisy mrtvých, jež vždy ve čtvrtek vydávala každá farnost. Zvláštní pozornost přitahovala farnost svatého Jiljí v městské části Camden, kde byl případ moru zaznamenán počátkem prosince 1664 a další následoval koncem února. V této farnosti obvykle umíralo 12–15 lidí týdně, během února se však statistika dostala přes dvacet. Jenom tato informace způsobila paniku, protože všichni předpokládali, že za zvýšení může mor, i když úřady skutečný důvod tajily. V dubnu umíralo týdně třicet lidí a čas od času byl mor jako příčina uveden. Poprask způsobil poslední květnový týden, který už měl 53 obětí, druhý červnový týden bylo mrtvých 120. Tím bylo naplněno tzv. Pettyho pravidlo, podle kterého epidemie vypukne, když má někde za týden sto obětí. Starosta John Lawrence proto vydal na základě platných zákonů vyhlášku o karanténě. V ní nařídil, ať každá farnost určí „přísežné osoby“, tedy dohlížitele, hlídače, ohledávačky a ranhojiče, kteří pak měli ve veřejném zájmu dohlížet na dodržování karantény a pohřbívání mrtvých.

Také dnes veřejnost sleduje s napětím a obavami každou zprávu o tom, že se u někoho potvrdila nákaza koronavirem. Stejně jako v 17. století se používají stejné vzorce chování, ke kterým patří fámy, obavy a panika. Během londýnského moru nařídila městská správa vybít stovky tisíc psů a koček, které označila za přenašeče nemoci, což zřejmě usnadnilo nástup moru, protože se snadněji šířili skuteční přenašeči, tedy myši a potkani. Spekulace o tom, že domácí zvířata přenášejí koronavirus, nechybí ani dnes. Šarlatáni a kouzelníci dřív vymýšleli zaručené přípravky proti moru, a zřejmě nejlepší pověst si tak získal tabák, jehož kuřákům se mor údajně vyhýbal. Dnes se lze na internetu dočíst, že proti koronaviru funguje alkohol, případně další potraviny jako česnek nebo sezamový olej. Podobným předsudkem je masové používání tzv. ochranných roušek, i když proti virům chrání jen speciální masky používané v nemocnicích. Opravdovým návratem do minulosti však zůstává plošná karanténa, v tuzemsku prozatím nařízená každému, kdo se vrací z Itálie. „Od 17. století zůstala karanténa základem morové politiky vlády během každé epidemie,“ napsal historik Stephen Porter z londýnské Gresham College. Právě toto opatření spolu s osvojením hygienických pravidel podle Portera zajistilo, že z evropských přístavů mor postupně zmizel.

Veřejnost žádá karanténu

Nutnost zavést karanténu však měla další důsledky. Jak nedávno připomněl Lothar Müller v deníku Süddeutsche Zeitung, teoretické základy moderního státu popsal anglický filozof Thomas Hobbes, který žil v době tří londýnských morů 17. století, a právě tato zkušenost společně s občanskou válkou se staly podnětem, aby v roce 1651 vydal slavnou knihu Leviathan. Samotné slovo Leviathan označuje v prastarých legendách nepřemožitelnou mořskou příšeru, Hobbes ji však využil jako symbol centralizovaného státu nebo jeho vladaře, který je schopen zajistit dodržování zákonů. Jde v zásadě o jednoduchou myšlenku, podle níž se zákony, jež „odporují našim přirozeným vášním“, nebudou dodržovat „samy o sobě, bez děsu z nějaké moci“. Nestačí ani úmluvy, ke kterým se lidé hlásí z tradice, anebo k nim dojdou během veřejných diskusí, protože „úmluvy bez meče jsou pouhá slova a nemají žádnou sílu“. Proto je třeba takovou silnou instituci zřídit.

Pokud ovšem vládce dokáže násilím prosadit dodržování zákonů, pak mu zároveň vzniká povinnost, aby společnost chránil před nebezpečím zvenku. Nezbytnými služebníky proto jsou vojáci, kteří dokážou zahnat vnějšího nepřítele, a spolu s nimi moroví doktoři a zřízenci, kteří zase zastaví nakažlivé nemoci. Karanténa z roku 1665 se stala exemplárním případem, jak může prospět vláda, která je dost silná, aby v časech epidemie prosadila v zájmu společnosti bezohledná opatření. Kniha Daniela Defoea z roku 1722 pak dokumentuje, že veřejnost plnění této povinnosti po státu vyžadovala. Moderní stát se stal dědicem morových ran z počátku novověku.

Hobbesovo učení nutně neslouží jako zdůvodnění pro absolutní monarchii, které sám filozof dával přednost. Funguje také v demokratických poměrech, kde mají občané pouze větší slovo při rozhodování, komu vladařskou moc propůjčí, případně mohou zmocnit parlament, aby její využití současnými vládci kontroloval. Hobbesovu teorii se nikdy nepodařilo účinně zpochybnit. V období mezi světovými válkami argumentoval Hobbesem německý politolog Carl Schmitt, když dokazoval nadřazenost fašistických diktatur nad demokracií, ovšem úplně stejné argumenty používali britští, francouzští, němečtí a italští politici, když po druhé světové válce demokracii obnovili. Také oni uznali, že role parlamentu nesmí posílit do té míry, aby oslabila akceschopnost státu, který pak ani nedokáže plnit svůj hlavní účel, tedy zajistit bezpečnost občanů. Politolog Cord Schmelzle z Goethovy univerzity ve Frankfurtu upozornil, že politici dodnes efektivně využívají Hobbesovo učení. Pokud potřebují posílit legitimitu v očích voličů, pak demonstrují, jak dokážou hájit společnost před vnějším nebo vnitřním ohrožením.

Evropští premiéři, kancléři i prezidenti by se dnes rádi vzdali možnosti posílit legitimitu v boji s koronavirem, zvlášť když jeho průběh překvapivě připomíná obranu před epidemiemi 17. století. Nemohou se mu však vyhnout, protože tato obrana patří k hlavním účelům moderního státu a občané ji po nich budou vyžadovat.

Minulost prezidenta Si

Klíčový význam epidemií pro vznik moderního státu připomněla strategie, kterou v boji s koronavirem použil pro Čínu její prezident Si Ťin-pching. Dalo by se říci, že Číňané mají štěstí, protože jejich prezident je v této chvíli mužem na svém místě.

Evropa se zbavila moru v 18. století, přesto ještě během celé první poloviny 20. století hrozila světu tzv. třetí morová pandemie s hlavním ohniskem v Číně a Indii. K nejvíc postiženým regionům patřily v Číně pobřežní provincie Fu-ťien a Če-ťiang, kde si mor vyžádal ještě v roce 1946 několik tisíc obětí. V těchto dvou oblastech působil v letech 1999–2007 prezident Si jako stranický šéf a mohl ještě hovořit s lidmi, kteří měli s morem osobní zkušenost. Proto si věděl rady, když koronaviru podlehly město Wu-chan i přilehlá provincie Chu-pej. Do jejich čela postavil dávné spolupracovníky z Če-ťiangu: Čchen I-sina a Jing Junga. Spolu s nimi nařídil karanténu pro padesát milionů lidí, podle týdeníku Economist šlo o největší opatření tohoto druhu v dějinách. Podle nadsazeného tvrzení téhož listu tím zabránil, aby se miliony lidí nakazily a desítky tisíc zemřely.

Dosud není jisté, jestli také evropské státy nebudou nuceny přitvrdit jako v nebezpečných časech, kdy čelily těm nejhorším infekcím. Pokud lze věřit zkušenostem slavného žurnalisty, v takových zlých časech mohou lidé kromě státu spoléhat ještě na nebesa. „A v největší tísni, když stav města Londýna byl tak vpravdě katastrofální, právě tehdy zlíbilo se Bohu takříkajíc svou bezprostřední rukou nepřítele odzbrojit a jeho žihadlo zbavit jedu. Bylo to podivuhodné, a dokonce i lékaři tím byli překvapeni. Kamkoli přišli na návštěvu k nemocným, shledávali, že se jejich stav zlepšuje. (...) A nebylo to tím, že by snad někdo vynalezl nějaký nový lék, bylo to zcela zřetelně způsobeno tajnou a neviditelnou rukou Toho, jenž na nás tuto nemoc jako Svůj trest seslal,“ vysvětluje Defoe nevysvětlitelný konec epidemie jako zbožný křesťan.