Sotva vyšel třetí svazek memoárů Karla Löbla, vysokého funkcionáře Československé strany socialistické v letech sovětské okupace (a po celou tu dobu též poslance Federálního shromáždění, ministra atd.), jejich autor 17. ledna 2021 zemřel. Bylo mu 95 let. Už se ho tedy nemůžeme zeptat na to, co ve svých vzpomínkách nedořekl, naznačil, vynechal. Byly by to ovšem, nutno říci, hlavně otázky speciální, zajímavé leda pro toho, kdo by chtěl o poslanecké práci „bratra Löbla“ za Aloise Indry a ministrování za Stanislava Rázla, Josefa Korčáka (a jak se všichni jmenovali) vědět ještě víc, než na sebe pamětník prozradil.

Editor svazku Josef Tomeš soudí: „Politické činnosti Karla Löbla tak historie udělila absolutorium.“ Protože nevíme, jak to probíhá, když historie uděluje absolutorium, ponecháváme tato slova bez poznámky. Zato se musíme pozastavit nad editorovým pokusem vzdát hold „výrazným a všeobecně respektovaným osobnostem“ v čele Československé strany socialistické, totiž „Bohuslavu Kučerovi a Karlu Löblovi“. Byl-li „bratr Kučera“ výrazný, byl „bratr Löbl“ spíš nevýrazný; na léta 1969–1976 dostal funkci ministra výstavby a techniky, v letech 1976–1989 byl ministrem bez portfeje, ti bývají zpravidla „neviditelní“. Nebyla to ovšem vláda „České republiky“, jejímž členem byl, jak píše editor, tak se to tenkrát nejmenovalo. To nic. Patřily osobnosti předáků Československé strany socialistické k těm „všeobecně respektovaným“? Opravdu? Co třeba tato slova „bratra Kučery“, pronesená 21. května 1985 na plenárním zasedání ústředního výboru Národní fronty? Mohli jsme si je přečíst den nato ve Svobodném slově: „Velikost osobnosti soudruha Gustáva Husáka se projevila i v krizových letech, kdy stanul v čele skupiny soudruhů, kteří se podjali složitého a odpovědného úkolu vyvést naši společnost z krize a vrátit našemu vývoji všechny základní hodnoty socialistické společnosti a dát mu jasný a cílevědomý směr v budování rozvinuté socialistické společnosti. My, členové Československé strany socialistické, si hluboce vážíme díla i lidského profilu soudruha Gustáva Husáka. Vyjádřili jsme to nejednou při různých příležitostech. Vyjadřujeme to i tím, že svojí prací v plné šíři podporujeme politiku Komunistické strany Československa a Národní fronty, která přinesla naší zemi nový rozkvět a zabezpečila svobodu a nezávislost našich národů tak jako nikdy v minulosti.“ Co je to? Hloupost, naivita, servilita, cynismus? Ani jedno z toho přece nemůže vzbuzovat všeobecný respekt.

Ale to odbočujeme od vzpomínek Karla Löbla, jež v sobě skrývají jednu perličku. Poslanec Löbl zůstal ve Federálním shromáždění až do svobodných voleb v roce 1990, zažil tam tedy i Miloše Zemana, kooptovaného do zákonodárného sboru za Občanské fórum. A vzpomíná na schůzi 2. května toho roku, kde prý poslanci mohli spatřit různé archiválie, mezi nimi obtah první stránky časopisu Přítomnost z roku 1943, kde byl „vlevo dole orámovaný úvodník s názvem Hitler je gentleman podepsaný Peroutkou coby autorem“. Ve federálním parlamentu viděl Löbl onen potištěný papír už podruhé v životě, poprvé v prosinci 1945 „na poradě u (Vladimíra) Krajiny“. Článek ovšem nebyl Peroutkův, Löbl se odvolává na tvrzení Františka Klátila, to byl po válce „člen předsednictva národně socialistické strany a melantrišský redaktor“, že „podle stylu a jazyka je skutečným autorem článku Emanuel Vajtauer, který s nacisty celou válku kolaboroval“. K. H. Frank, jenž dal roku 1943 přivézt Peroutku z koncentračního tábora a po nějaký čas ho věznil na Pankráci, mu předložil tuto stránku (přesněji tedy: stránkový obtah) „jako možný příklad požadované aktivity“. Peroutka, jak známo, kolaboraci odmítl (pronacistická Přítomnost vycházela od října 1942 do května 1945, řízená právě Vajtauerem), vrátil se do Buchenwaldu a „tam přežíval do dubna 1945, kdy byl tábor osvobozen angloamerickými spojenci“.

Kdo a hlavně odkud ty archiválie na jaře 1990 do „federálu“ donesl? A kde jsou dnes? Karel Löbl už nám to bohužel nepoví.

Karel Löbl: Co ještě dodat… Vzpomínky a úvahy. Vydal Ústav T. G. Masaryka, o. p. s., Praha 2020, 330 str.