Iracionalita komunismu a iracionalita sériového vraha

Filmy o zlu na Berlinale

Iracionalita komunismu a iracionalita sériového vraha
Filmy o zlu na Berlinale

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Říkávalo se za socialismu, že filmy by měly být laskavé. Že všude žijí lidé a v zásadě je na světě dobře. Filmy, které tehdy vznikaly, podporovaly tzv. kladného hrdinu v jeho boji za lepší zítřky. Doba publikem bojkotovaných filmů socialistického realismu je sice pryč, ale přece jen něco zůstalo. Dnes jsou naše filmy laskavé opět. Romantické komedie s kladným hrdinou se točí ve zběsilém tempu a mají publikum, o kterém se socialistickým hrdinům ani nezdálo. Pozitivní náhled na svět ale nebyl jen v našem socrealistickém filmu. V určité obměně fungoval i na Západě. Laskavost ve filmu poslední třetiny minulého tisíciletí měla silné kořeny. Postavy – i když nebyly socialistické ani pokrokové – bylo možné v konečné instanci pochopit a odpustit jim, i když zabíjely nebo braly drogy. Objevily se sporadicky pokusy epochu zla zdokumentovat, ale teprve kolem přelomu tisíciletí film zlo systematicky mapuje. Neboť lidé nejsou jen dobří. Touha vidět svět jako hezké místo laskavých lidí vydržela dodnes, jednak proto, že ideji o dobrotě někteří umělci silně věří, a jednak proto, že rádi posloucháme pohádky o tom, jak dobro zvítězilo nad zlem. I na letošním Berlinale se několik filmů z epochy laskavosti objevilo.

Pětasedmdesátiletý francouzský režisér André Téchiné měl vždycky rád aktuální témata, ale přistupoval k nim přes psychologii postav a se snahou o odpuštění. Jeho nejnovější film Sbohem, noci (Ladieu à la Nuit) byl přidán do hlavního festivalového programu dodatečně v polovině letošního ledna a běžel v hlavním programu mimo soutěž. Hlavní téma je konverze mladého Evropana k islámu v roce 2015 a odhodlání jít bojovat do Sýrie. Film sice pojednává o věcech, které už několik desítek let otřásají evropskou civilizací, ale činí tak laskavě. Džihád probíhá v exkluzivní  jezdecké škole (Muriel – Catherine Deneuve je její majitelka), poblíž stájí kvete třešňový sad. Mureil ho s puškou v ruce hlídá proti divokým prasatům. Její vnuk Alex zatím plánuje cestu do Rakky společně se svou arabskou přítelkyní Lilou a s několika muslimy, kteří stojí za Alexovou konverzí. Peklo se však žádné nekoná, Lila se dál dojemně stará o staré lidi v domově pro seniory, všichni vypadají hezky a přívětivě, celkem příjemní džihádisté slibují ráj, hidžáby mají vyžehlené a kolem běhají dobře živení koně na úpatí hor. Žádná monstra války, žádné příšernosti, žádný terorismus. I tak to samozřejmě jde.

Někdy na konci 90. let poznamenala režisérka Věra Chytilová v Cannes, že uváděné filmy jsou plné zla, které zůstává nepotrestáno. Říkala, že to není morální. A tak to zůstalo i nadále. Zlo panuje, není potrestáno a v zásadě je přijímáno jako společenský fenomén. Německý režisér Fatih Akin získal na Berlinale v roce 2004 hlavní cenu za film Proti zdi, o tři roky později dostal menší cenu na MFF v Cannes za film Na druhé straně. Říká, že Berlinale mu změnilo život. Jeho analýzy života tureckých přistěhovalců a střetu dvou kultur jsou radikální a přesné.

Herci z filmu Zlatá rukavice, za nimi režisér Fatih Akin a ředitel festivalu Dieter Kosslick (s kloboukem na hlavě). Berlinale 9. února 2019. - Foto: Profimedia.cz

U Zlaté rukavice

Nový Akinův film U Zlaté rukavice (Der goldene Handschuh), uvedený letos v mezinárodní soutěži, je výhradně o zlu. Je inspirován stejnojmenným románem Heinze Strunka o sériovém vrahu Fritzi Honkovi, který vraždil mezi lety 1970 a 1974 v hamburské zábavní čtvrti St. Pauli nedaleko vykřičené ulice Reeperbahn. Bylo mu tehdy 35 let. Roku 1975 byl Honka uvězněn a zemřel v roce 1998. Honkovo sociální pozadí, jeho dětská léta v Lipsku, útěk rodiny po válce do Hamburku, jeho nízký původ, námezdní práce na farmách a statcích, která by snad mohla ospravedlnit nenávist k lidem, nic z toho ve filmu není. Film se odehrává na dvou místech – v Honkově bytě a v podniku U Zlaté rukavice, knajpě založené v padesátých letech, kde teče tvrdý alkohol proudem 24 hodin denně a kolem stolů sedí námořníci, zkrachovalé existence a vysloužilé prostitutky.

V blízkosti bydlí pidlooký člověk s mastnými vlasy, trhavými pohyby a napadající na nohu – Honka, pomocník na stavbách, noční vrátný a pravidelný návštěvník Zlaté rukavice. Tam si vybírá své oběti. Osazenstvo putyky je ve filmu zachyceno v groteskním duchu, s přezdívkami. Není tu nic, co by umožňovalo ztotožnit se s postavami. Všechny charaktery filmu jsou svým způsobem postižené, směšné, odporné. Expozice do sociálního milieu vraha tu nejsou. To hlavní jsou jeho čtyři vraždy. Způsob zabíjení. Akinův film je všechno jiné než laskavý. Je to krystalická brutalita, perverze, absolutní barbarství podané přesně do detailu, podobně jako to udělal Lars von Trier ve filmu Jack staví dům. Honka je ale jen paranoidní vrah, není to žádný milovník morbidního umění jako Jack. Honka miluje ženy tak, že je ničí, bije a dusí. Tak nějak se sice zamiluje na dálku do mladé plavovlásky v okolí, ale ta mu unikne. Musí se spokojit s ženami uvláčenými životem, staršími ženami bez peněz a bez domova. Zve je k sobě do bytu a napájí alkoholem. Pak se snaží o něco, co se obvykle nazývá sex. A pak mlátí a zabíjí. Mrtvoly rozřezává a uklízí do mansardy. Během filmu musí divák snést rozkladný nepořádek Honkova bytu a násilnosti prostřídané opileckými šprochy z knajpy, dozvuky nacistické hrubosti.

Vše je kromě krve podáno v nahnědlých a temně žlutých tónech. Jedna z žen – Gerda Voss (Margarethe Tieselová) se do Honky do určité míry zamiluje, a zatímco je v práci, snaží se mu byt uklidit. Nakonec unikne. Jedna z mála uklidňujících epizod filmu. Jsou tu také momenty, kdy Honka nerozdává rány, ale poníženě poslouchá příkazy šéfů – potřebuje přece peníze, aby mohl kupovat alkohol a zvát ženy do svého kutlochu. Honku hraje Jonas Dassler, pohledný dvaadvacetiletý německý herec. Jeho filmová proměna je neuvěřitelná a patří k největším překvapením filmů letošního festivalu. Přesto Akin tvrdí, že prostředí Zlaté rukavice na něj při obhlídkách působilo magicky. Téměř jako karikatura zní ve filmu hudební doprovod šlágrů sedmdesátých let, které stále někdo pouští z jukeboxu nebo z rádia. Monja, Schwarze Madonna, Adios Amigo, Einmal durch die ganze Welt od Karla Gotta a Karla Svobody. Sladkost stále znovu se vynořujících hitů doby ostře kontrastuje s tím, co se vidíme.

Jonas Dassler jako sériový vrah Fritz Honka ve filmu U Zlaté rukavice. - Foto: Berlinale

Pan Jones

A zatímco Akin se dívá svým podivínům zblízka do obličeje, jiné zlo je vidět jen zpovzdáli, zahalené pod tmavými šátky. Je to zlo bez tváře a bez rozměru. Polská režisérka Agnieszka Hollandová nasvěcuje ve filmu Pan Jones (Mr. Jones) uměle vyvolaný hladomor na Ukrajině třicátých let. Film se odehrává z velké části v britské diaspoře, která do tehdejšího Sovětského svazu přišla na technickou pomoc. Britové mají ideály o budování socialismu a Sovětský svaz je pro ně země pokroku. Lákají je také prostitutky a drogové tripy, tolerované v britských barech sovětskou vládou. Když se politický poradce, novinář a spisovatel Gareth Jones (James Norton) vydá v roce 1933 z Moskvy do tehdejší Ukrajinské SSR na svou pěst, vidí zcela jiný obraz SSSR. Hladomor, udavačství, zabíjení, mrtvoly. Režisérka neukazuje nejhorší zvěrstva (kanibalismus je ukázán velmi cudně).

Není to ale nijak laskavý film, nicméně Agnieszka Hollandová se snaží aspoň na chvíli přinést úlevu od smrti a zmaru. Hlavním viníkem není jedinec, ale systém, který není možné přesně pojmenovat. Polská režisérka koncipovala svou analýzu stalinismu jako poselství o manipulaci lidí, platné i pro dnešek: „Podívejte se na dnešní politickou scénu, na manipulaci světa prostřednictvím peněz a politiků. Uplynulo sice 85 let od ukrajinského hladomoru, ale historie se opakuje. Musíme se snažit tomu předejít. Třeba brexit. Několik vlivných a bohatých lidí zmanipulovalo celou společnost a nyní z Velké Británie utíkají,“ řekla v Berlíně.

Film ke zdůraznění nadčasovosti využívá komentářů z Farmy zvířat George Orwella, zdůrazňuje, že Evropu ovládla monstra, nicméně obrazy s orwellovskými prasaty jsou dvojznačné: mohou jednak znamenat nejmocnější společenskou vrstvu Orwellovy knihy, ale i to, že během hladomoru byla prasata krmena lidskými zbytky. Ovládání lidí je klíčové jak pro film Fatiha Akina, tak pro film Agnieszky Hollandové. Honka chce být pro ženy velký šéf. Zrovna tak jako sovětští komisaři komandující hrbící se mužiky. Oba filmy ukazují život lidí na okraji společnosti, kteří nemají co ztratit. Nicméně Akin tak činí se zjevnou péčí o žánr černého filmu, zatímco Hollandové jde spíš o analýzu společnosti, o ustrašené lidi za okny chýší, o strach ze systému. Hlavní roli má ruleta moci. Jedna žena Honkovi utekla, druhá byla zabita. Jeden britský technik, devótní k sovětskému režimu, byl později uvězněn, jiný mohl žít dál. Obojí je iracionální. Iracionalita sériového vraha a iracionalita totalitně budovaného systému si ve finále podávají ruce. A co víc: to, co se stalo v Hamburku v roce 1974, se opakuje i dnes a to, co se stalo v letech 1933 a 1934, běží aktuálně v jiných částech světa.
 

Radovan Holub

23. února 2019