Česká ekonomika – po mnoha desítkách let – se ve výkonu na hlavu opět dostala před Japonsko. Statistický úřad EU Eurostat zveřejnil v minulých dnech pravidelnou aktualizaci výkonnosti jednotlivých států EU a vybraných dalších zemí. Čísla ukazují hrubý domácí produkt (HDP) na obyvatele, tedy souhrn všeho, co ta která země vyprodukuje na hlavu ve výrobě a ve službách za daný rok, v poměru k průměru EU, který je vykazován jako 100. Výpočet je v kurzu parity kupní síly, to znamená, že je zohledněna cenová hladina. Ukazuje se tak skutečný poměr výkonu jednotlivých ekonomik. A do značné míry i skutečná životní úroveň.

V tabulce Eurostatu vidíme hned několik zajímavých věcí. Zaprvé vzestup Česka z 87 % průměru EU v roce 2009 na loňských 94 %. Naše země se tak v sedmadvacítce propracovala na dvanácté místo, předstihla postupně Portugalsko, Řecko, Kypr a Španělsko a loni dorovnala Itálii.

Zadruhé sledujeme vytrvalý relativní úpadek zemí jižního křídla EU, který započal jejich vstupem do eurozóny. Jen od roku 2009 do roku loňského, tedy za pouhých jedenáct let, upadlo Řecko z 95 % průměru EU na pouhých 64. Španělsko spadlo ze 101 % na 86, Itálie pak ze 108 na 94. Citelný relativní pokles zaznamenala také Francie (ze 109 na 103), podobně Británie (ze 110 na 102), která má sice vlastní měnu, ale ztratila část evropského trhu. Relativní pokles zaznamenaly i některé další tradiční země EU, například Nizozemsko, Rakousko, Švédsko a Finsko, ty však zůstávají ve výkonnosti stále dost daleko před námi (kolem 125 % průměru). Japonsko je 25 let v chronických potížích a spadlo už na 91 % průměru EU.

Zatřetí v tabulce můžeme – vedle českého úspěchu – vysledovat opravdu razantní zlepšení v pobaltských zemích, v Irsku, ale i v Rumunsku, Bulharsku, Polsku a Maďarsku, mimo EU také v Turecku. Mírně přidávají také – už tak bohaté – Dánsko a Německo. Že úspěch není pro země bývalého východního bloku zaručen, ukazuje příběh třeba nejchudší – a nadále stagnující – ekonomiky Albánie anebo… Slovenska.

Slovensko. V roce 2009 přijalo za svou měnu euro a narazilo s ním do zdi. To je neoddiskutovatelný fakt. V dobách, kdy slovenská ekonomika je v jiné fázi cyklu a potřebuje zbrzdit či zrychlit, zlevnit nebo zdražit úvěrové peníze, uvolnit či „utáhnout šrouby“, nebo aspoň běh věcí ovlivňovat svými komentáři, nemůže dělat nic, protože je bez pák a bez nástrojů.

Pokud se podíváme blíž na čísla česká, zjistíme, že do roku 2013 se naše ekonomika v mezinárodním srovnání plácala na místě a rychle začala západní země dohánět, anebo dokonce předhánět až po roce 2013. Ukazuje se, že hospodářská politika sociální demokracie a ANO není v posledních osmi letech tak pitomá, jak by se z téměř všech komentářů médií hlavního proudu dalo soudit. V letech 2009–2013 jsme si hráli na rozpočtové premianty, ministr financi Kalousek dostával mezinárodní ceny (možná za tichého smíchu ze zákulisí), zatímco reálná ekonomika se dočkala – z evropského hlediska ojedinělé – druhé krize, poklesu dokonce i nominálních mezd a silného růstu nezaměstnanosti.

Je třeba debatu o kiksech z let 2010–2013 konečně natvrdo otevřít, protože po volbách pravděpodobně dojde ke změně otěží a k hospodářskopolitickému kormidlu se opět mohou dostat někteří prověření ekonomičtí laici, kteří – podle starého hesla velkého vlastence (ale ekonomického samouka) Aloise Rašína („Nic vám nedám“) budou chtít českou ekonomiku znovu nepřiměřeně škrtit. Bylo to zbytečné a chybné tehdy a bylo by to ještě chybnější teď.

Dosavadní průběh volební kampaně naznačuje, že se to může lehce stát. Volební uskupení SPOLU vyrazilo s rétorikou, která se opět snaží české veřejné finance vykreslit jako zcela dezolátní. Vláda ODS, TOP 09 a Věcí veřejných po roce 2010 svou „řeckou“ předvolební rétoriku, k překvapení ekonomů, vzala doslova! Přiškrtil se rozpočet, decimovaly se výdaje na důchody, mzdy, dálnice a další projekty. Spirála směr dno.

Je tedy třeba fungovat racionálně a na základě faktů:

Česká ekonomika i v této chvíli má v mezinárodním kontextu velice nízké zadlužení, a to jak státu, tak podniků a rodin. Kumulovaný dluh České republiky dosahuje cca 35 % HDP, což je čtvrté nejnižší číslo v EU (po Estonsku, Lucembursku a Bulharsku). Průměrné zadlužení zemí EU je na úrovni cca 100 % HDP, stejně jako Spojených Států a Británie. Německo je zadluženo na úrovni téměř 80 % HDP.

Český státní dluh na hlavu je cca 200 tisíc korun. V případě Německa je to v přepočtu 1,25 milionu Kč, v případě USA 1,5 milionu Kč a v Británii je to úplně stejné. Jsou tam volby o rozpočtu?

Škrtí své ekonomiky Západ? V pandemické krizi loni a letos český rozpočet byl, je a bude ve schodku kolem 7 % HDP. To je sice dost, v Německu je ale to číslo podobné a v Británii a USA (helicopter money) dokonce dvojnásobné. Schodek 15 % HDP za pouhých dvanáct měsíců! Tyto dvě (anglofonní) vlády loni zadlužily své státní finance o více než 200 tisíc korun na hlavu za jediný rok! To je jako Česko za celou historii dohromady… A letos v tom obě – zaručeně kapitalistické a pro nás ve všem prý vzorové – země pokračují tempem úplně stejným.

Česká ekonomika potřebuje do příštích let rozumně střídmé státní výdaje. Racionální uvažování. Kopírovat německá čísla. Když vykolejí Německo, stáhne náš vagon dolů, ať děláme, co děláme. Nemusíme mít – jako teď – menší dluh než Němci. Musíme se udržet na velkém trhu Evropské unie. Potřebujeme se udržet mimo eurozónu a mít vlastní měnovou politiku. Musíme brzdit zelené šílenství – „premianti“ skončí ve zdi ekonomiky i fyziky. Potřebujeme konečně nový pružný stavební zákon ke zrychlení stavebních řízení. Potřebujeme přibrzdit extrémní vývoz kapitálu, který tuto zemi jen přes dividendy ochuzuje o cca 300 miliard korun ročně (jak na to – to už je na jiný text). Potřebujeme udržet vysokou zaměstnanost. Potřebujeme nebrzdit růst mezd v podnicích a institucích, které na to mají (ať už dobrým hospodářským výsledkem, anebo úsporami počtu úředníků). To vše potřebujeme, abychom se dostali na úroveň Francie, jako za první republiky.

Nepotřebujeme falešné mezinárodní pochvaly. A nesmíme se umlátit vlastními zbytečnými a nepromyšlenými volebními hesly.