Kdesi v naší mysli se formuje zkušenostmi, zážitky a příběhem života celá barvitost naší představivosti i fantazie. Když se potácíme jako malí visíce na čísi ruce, vláčeni přes výmoly a stružky, je nám každý lístek či kámen na dosah. Náš svět je malý a my s ním. Čas přinese větší a větší měřítko, ale ta naše dětská krajina je někde v mysli zakopána a právě stezky, pěšiny a cesty, kterými nás prozřetelnost vlekla, zůstanou otisknuty v nás.

Známe to každý, když přijedeme do míst, která dobře známe. Čas trhne oponou a my v zamyšlení procházíme místa, jež naše nohy znají lépe než rozum. Zvyk někdejší každodennosti naskočí a ponořeni v myšlenkách jdeme stezkou, která nás vede od nepaměti. Tam jsme doma. Stezky zarůstají, mění se, cesty mizí nebo jsou znovu objevovány a každá ztráta nás ponechá v náhlé bezradnosti.

Ty cesty potkáváme stále a tomu obrazu se nějak podobají. Je to svět, který vás zachytí a je důvěrně znám po celá pokolení. Na středověkých obrazech se sklánějí jabloně nad cestou docela stejným způsobem jako dnes a pocestný pod nimi spočine na mezi stejně jako před pěti sty léty. Je to dobrý obraz. Vezmete-li si panenské jen tak ze stromu, zjistíte, že se vejde akorát do pusy, abyste ho zvesela schroupli. Není to pumlíč, který musíte rozeklát vedví sekáčkem, aby se dal podávat. Cesta, na které se potkáváme s druhými i sami se sebou. To je nejveřejnější z míst. Daleko víc lidí potkáte cestou někam než tam, kam jste došli.

Oproti tomu není velké pamětnictví, když si vybavíte, jak se chodilo králíkům a kuřatům na zelený. Každý vyrazil s kosou či srpem a zdanil mezičku. To byly poslední záchvěvy. Pak přišla éra kopřiv, bezinek, modrých pytlů a pneumatik. Ne že by skládky dřív nebyly, ale byla taková chvilka, kdy se opravdu pytle rozhazovaly skoro plošně. Vybavte si tu změnu. Najednou začali silničáři sekat víc než jediný šlic a zemědělci dostávali platby podle letečáku. Začal boj o výměry a to nám krajinu dramaticky změnilo. Skládky začaly být víc vidět a za nemalých nákladů mizely jedna za druhou. Příchod fotopastí tuhle fázi ukončil i u největších zarputilců.

Mám rád tyhle cesty, jak se vinou v dlouhých obloucích a mráz s loužemi žongluje z roku na rok. Když jsem přišel do Ctěnic, zasypali zrovna pangejt takovéhle cesty a odvezli modré pytle s pneumatikami. V roce 2013 jsme po vzoru letničkových síjí v londýnském Olympic Parku jednu od autorů sehnali a 1000 m² si opatřili. Byl to zvláštní počin ve veřejném prostoru, stálo za ním několik zahradníků a krajinářských architektů, kteří projekt zaštítili. Přivedli jsme na svět něco nevídaného a čtvrt milionu kvetoucích letniček oslovilo lecjakého cyklistu zaujatého svým výkonem a rychlostí. Některé to dokázalo i sundat z kola včetně kosmického oblečku. Také sem v té době zajížděla policie, jev jindy nevídaný. Následující sezony ukázaly, že tato síje byla především sociální experiment. Přineslo nám to poznání, o nichž jsem neměl do té doby tušení. Očekávali jsme toliko zkušenosti krajinářské a zahradnické, ale nebylo tomu tak. Několik let jsme květiny vytrvale přisévali a přisazovali. Projekt si získal mnoho příznivců a stal se i studijním tématem hodným pozorování. Pro část kolemjdoucích byl vztah s krásou natolik určující, že si jí malý kousek potřebovali odnést domů. To se rozkřiklo a někteří to vzali jako příležitost k pořízení něčeho zdarma. Frekvence těchto nenechavců nakonec zabránila prakticky všem druhům v reprodukci. Zjistili jsme, že kradou rychleji, než stíháme sázet, a projekt ukončili.