Zázračné léčivo z Velikonočního ostrova?

Tabletka Makropulos

Zázračné léčivo z Velikonočního ostrova?
Tabletka Makropulos

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Příběh rapamycinu začíná podobně jako příběh penicilinu, totiž náhodou. V roce 1964 se skupina kanadských vědců vypravila studovat život obyvatel Velikonočního ostrova, jednoho z nejizolovanějších kousků suché země na naší planetě. Valná většina výsledků jejich práce dnes odpočívá v archivech a sbírá prach. Až na jeden, ten nejzásadnější.

Členem tehdejší vědecké výpravy byl i mikrobiolog Georges Nógrády, emigrant ze socialistického Maďarska. Zaujalo jej tvrzení, že obyvatelé Velikonočního ostrova netrpí tetanem. Přitom zde žilo hodně koní a domorodci rádi chodili bosí; správně by mezi nimi tedy tetanus měl přímo řádit. Odebral celkem 67 vzorků místní půdy pro analýzu, do které se pak pustily laboratoře doma v Kanadě.

Jeden z nasbíraných vzorků vykazoval v montrealské laboratoři zvláštní chování. Kolem kolonie bakterií Streptomyces hygroscopicus nechtěly růst houby a plísně. Látka, kterou bakterie produkovaly, je sice přímo nezabíjela, ale uváděla je do jakéhosi stavu stagnace. Nějakou dobu trvalo, než v Montrealu izolovali látku, která za to mohla. Byla to nová, neznámá sloučenina, která na počest Velikonočního ostrova, jemuž jeho obyvatelé říkají Rapa Nui, dostala jméno rapamycin.

Nová látka „přežila vlastní smrt“ jen těsně. V roce 1982 byla laboratoř, ve které ji objevili, uzavřena. Nebýt vědce Surena Sehgala, jenž si potají odnesl několik vzorků zvláštního druhu bakterie a uložil si je v domácí mrazničce, možná by rapamycin upadl zpátky v zapomnění. Lahvičky s bakteriemi strávily ve vědcově kuchyni šest let, než o ně Sehgalovi nadřízení znovu projevili zájem. Molekula rapamycinu se totiž nápadně podobala jiné látce, japonskému produktu FK-506, který potlačoval imunitní útok těla na transplantované orgány. Tím začala cesta rapamycinu za slávou a pozorností světa.

Pacienti, kteří dostanou od cizích dárců orgány, s nimi nemohou žít jen tak bez dozoru a medikace. Lidské tělo je na cizí tkáně nesmírně citlivé, jako by si je pletlo s nebezpečnými vetřelci (třeba bakteriemi). Imunitní systém, který si nenechá jen tak vysvětlit, že tělo transplantovaný orgán potřebuje k životu, na něj podniká nonstop útok. Tento útok je nutno utlumit, jinak orgán přestane fungovat. Zároveň ale nesmí být imunitní systém utlumen tak, aby se pacient přestal bránit běžným infekcím.

Rapamycin se jako imunosupresivní látka velmi dobře osvědčil, úspěšnost transplantací výrazně vzrostla. Protože původní patent vypršel roku 1992, začaly farmaceutické firmy hledat další podobné látky, analogy, na kterých by se dalo zase vydělat. A také omezit některé vedlejší účinky, které jsou při podávání vysokých dávek rapamycinu nepříjemné.

Až potud zajímavé léčivo, ale nikoli natolik, aby se o něm mluvilo i mezi laiky. Skutečnou pozornost vzbudil rapamycin něčím jiným. Podezřením, nebo snad spíše nadějí, že by při podávání v menších dávkách mohl prodlužovat život.

Procesu stárnutí ještě současná věda úplně nerozumí, nápadné jsou ovšem rozdíly, které v něm lze pozorovat. Stárnou kvasinky i lidé, ti druzí ovšem tisíckrát pomaleji. Někteří živočichové přežívají dokonce i nás, dlouhověký druh Homo sapiens. Patří mezi ně například velryby, což jsou savci, evolučně vzato naši blízcí příbuzní. Velryba grónská se dožívá více než dvou set let, což se nedá vysvětlit jen chladem subpolárních moří, který zpomaluje její metabolismus. Koneckonců v těch samých vodách žije i spousta dalších organismů, které tak dlouhověké nejsou.

Při studiích toho, jak rapamycin působí na tkáně a laboratorní zvířata, se ukázalo, že látka potlačuje růst některých nádorů, ale nejen to. Kvasinky ošetřené rapamycinem se dožívaly až sedmi týdnů, skoro dvojnásobku své běžné životní doby. Měřitelný kladný efekt měl rapamycin na délku života i u octových mušek, laboratorních myší a posléze i řady dalších organismů. Ale proč? A jak to, že působí tak univerzálně? Je pravda, že stárnutí je podobně univerzálním problémem, ale mezi kvasinkami a savci je přece jen značný rozdíl.

Výzkum působení rapamycinu na metabolismus eukaryotních organismů vedl ke kaskádě objevů. Rapamycin reguluje dříve neznámý enzym, který dostal jméno právě po něm: TOR, target of rapamycin. Přesněji řečeno utlumuje jeho činnost, což vede ke snížení tvorby nádorů – a k prodloužení průměrné délky života. Savčí podoba TORu se nazývá mTOR, mammalian TOR, a tahle zkratka se ve světě vyznavačů zdravého životního stylu stala všeobecně známou. Přiměřené utlumení aktivity mTORu se zdá být docela důležitým prvkem pro posílení zdraví. Je-li mTOR utlumen, tělo se pouští do takzvané autofagie, požírání vlastních buněk nebo buněčných komponent. To zní děsivě, ale ve skutečnosti je to samoopravný mechanismus, protože první bývají na řadě buňky nezdravé, infikované, mutované či jinak podezřelé. Je možné, že právě autofagie chrání člověka před rakovinou a jinými nemocemi, jejichž výskyt ve vyšším věku roste. A rapamycin, potlačující aktivitu mTORu, autofagii povzbuzuje.

To samé – a zdá se, že dokonce tím samým mechanismem, tedy skrze inhibici mTORu – dělá také kalorická restrikce, omezení přijímané potravy. To je další postup, který prokazatelně zlepšuje zdraví a prodlužuje život všech možných organismů, opět kvasinkami počínaje a savci konče. Tato konzistence naznačuje, že objev rapamycinu a mTORu nebyl slepou uličkou nebo náhodnou anomálií. Skrze tuhle bránu by mohla vést cesta k pomalejšímu stárnutí a lepšímu zdraví.

Studium stárnutí je ovšem zapeklitá věc, právě proto, že lidé žijí velmi dlouho. Nelze vzít výsledky získané na myších a jen tak je přenést na člověka, při takovém kroku selhala už řada nadějných terapií. Ale jak přesně posuzovat, jestli látka typu rapamycinu zpomalila u lidí stárnutí? Znamenalo by to pro začátek si ujasnit, jak budeme stárnutí vůbec měřit.

Na velké množině lidí můžeme povolat na pomoc statistiku. Stárnutí se projevuje nárůstem pravděpodobnosti smrti; zhruba od pětatřiceti let věku dále platí, že pravděpodobnost smrti se každých osm let zdvojnásobuje. Tomu se říká Gompertzova komponenta úmrtnosti, podle britského židovského matematika, který ji objevil. Existují samozřejmě i příčiny smrti, které na věku závislé nejsou – například pád letadla –, ale v moderní civilizaci jsou poměrně vzácné.

Účinek nějakého postupu, který by teoreticky měl zpomalovat stárnutí, tedy lze zkoumat takto: vezmeme dvě velké skupiny lidí, které jsou na tom z hlediska věku a zdraví zhruba stejně. Jednu z nich „léčíme“ testovaným postupem – třeba jí podáváme rapamycin. Té druhé dáváme placebo. Po několika letech spočítáme všechna úmrtí a srovnáme, jak na tom obě skupiny jsou. Pokud v té první zemřelo podstatně méně lidí, můžeme opatrně říci, že je teď „mladší“ než ta druhá.

Je ovšem patrné, že toto je pomalý a poměrně drahý postup. Co se rapamycinu u lidí týče, zatím ještě takový pokus nikdo neprovedl. Máme pouze výsledky jediného, podstatně menšího pokusu: staří lidé, kterým byl podáván rapamycin, významně lépe reagovali na očkování proti chřipce. U látky, která ve velkých dávkách potlačuje imunitní reakci, je to trochu překvapivé, ale metabolismus bývá málokdy přímočarý.

Prozatím můžeme aspoň sledovat, jak se bude vyvíjet podobný pokus na psech. Psi jsou savci jako my, sdílejí s námi naše životní prostředí – teplotou v bytě počínaje a pasivním kouřením při soužití s kuřákem konče. Jejich choroby stáří jsou dost podobné těm našim, až na to, že stárnou několikrát rychleji. A zajímavé jsou i rozdíly mezi jednotlivými plemeny, malá plemena žijí obvykle podstatně déle než ta velká.

Loni odstartovaný Dog Aging Project si klade za cíl dlouhodobě sledovat desetitisíce domácích mazlíčků, které přihlásili sami jejich majitelé. Někteří z nich tvoří kontrolní skupinu, u jiných z nich nasazují vědci experimentální postupy. Pět set z nich by mělo po tři roky dostávat rapamycin. Na konci této doby už bude jasné, jak jsou na tom – zdravotně i z hlediska přežití.

Efekty přitom nemusí být jen kladné. Rapamycin je přece jen léčivo a léčiva mohou při nevhodném použití právě tak zabíjet jako léčit. Známých vedlejších účinků má rapamycin dost, naštěstí jsou většinou velmi vzácné. Ale třeba jsme ještě všechny neobjevili.

Ani hrozba neznámých komplikací ale neodrazuje některé lidi od toho, aby rapamycin brali už teď. Zvlášť ve Spojených státech je komunita experimentátorů dost početná. Někteří z nich dokonce, aby ušetřili, objednávají tablety z indických e-shopů. Originální rapamycin od Pfizeru přece jen leze do peněz.

Otázka, jestli jde o prozíravé jedince, kteří včas odhadli směr, kterým se pomalu ubírá věda, nebo o pošetilé hazardéry s vlastním zdravím, zatím zůstává nezodpovězena.

5. prosince 2020