Na Hod boží vánoční se to konečně stalo: vesmírný teleskop pojmenovaný po bývalém šéfovi NASA Jamesi Webbovi úspěšně odstartoval z francouzského kosmodromu v Kourou. Raketa Ariane se osvědčila a dopravila svůj náklad na správnou dráhu, první překážka je tedy překonána. Zbývá pár desítek dalších překážek, protože obří dalekohled musel být pro dopravu do kosmu „poskládán“ a nyní se bude muset bez doteku lidské ruky zase „rozložit“. To je dost křehký a nejistý proces, při kterém mohou nastat i fatální chyby. Teprve za měsíc budeme vědět, jak to vůbec dopadlo.

Webbův teleskop je určen k tomu, aby studoval vesmír v infračerveném záření. Bude se tak zejména zabývat dalekými a starými objekty, stopami samotného počátku vesmíru, ve kterém žijeme. Je to téma značně vzdálené od každodenního lidského života, takže některým kritikům projektu přijde jeho celková cena (přes deset miliard dolarů) jako neúměrná. Otázka „k čemu to vlastně je?“ zaznívá v souvislosti s vědeckými projekty často. A vzhledem k tomu, že je platí daňoví poplatníci, je samozřejmě oprávněná.

Kdybych na ni měl odpovědět, řekl bych, že nikdy nevíme, co se dozvíme, a některá ta zjištění mohou převrátit i ten náš vzdálený, pozemský život naruby. Když první badatelé na přelomu 18. a 19. století experimentovali s primitivními bateriemi a vyráběli prchavé jiskřičky elektřiny, nikdo si neuměl představit, jak mocnou sílu tím přivádějí na svět. Podobná situace se opakovala o sto let později, když Henri Becquerel, Marie Skłodowská a Pierre Curie ve svých laboratořích prováděli pokusy s divným zářením, vycházejícím z jakéhosi šedivého, na první pohled zcela nezajímavého kamení. Nu, a stejně tak se může stát, že pozorováním objektů z počátku vesmíru přijdeme na něco, co popostrčí celou lavinu dalších objevů.

Ale i kdyby se to nestalo, studium hvězd a galaxií má určitou hodnotu samo o sobě. Připomíná nám, že nejsme pomyslným pupkem veškerého stvoření a že problémy našeho světa, i když třeba těžké, mají přece jen omezený rozsah a někde končí. Jinde leží jiné světy, možná obývané jinými bytostmi, možná mrtvé a čekající na to, až je někdo objeví, prozkoumá a jednoho dne třeba i kolonizuje. Prostor pro expanzi nám na Zemi už víceméně došel, ale „tam nahoře“ je místa víc než dost.

A ještě jednu věc nám astronomie zajišťuje. Neustálý pocit údivu: „Je toto vůbec možné?“ Dvojhvězdy, trojhvězdy, mlhoviny, planety, kvazary a pulzary, hýřící barvami a složitými tvary, to všechno vrací člověka zpátky do dětství, kdy všechno, co viděl, viděl poprvé. Tváří v tvář vesmíru jsme dětmi po celý život.

Doufejme tedy, že se Webbovu teleskopu bude dařit. Jako všechny velké a unikátní inženýrské projekty nabral i on zpoždění a při té příležitosti značně překročil původní představy o rozpočtu. Teď nám ale výměnou za celé to čekání a utrácení může něco dát. Po dvou letech pandemie, kdy pojem „věda“ byl nejčastěji skloňován v souvislosti s nemocí a umíráním, potřebujeme i nějaké dobré zprávy. A nový pohled do největší hlubiny, kterou známe – hlubiny času i prostoru –, by vlastně mohl být docela dobrým začátkem pro postpandemickou budoucnost.