Mongolské vlajky líně povlávají nad domky v klidné čtvrti západomaďarského městečka Mór. Žije tu asi stovka Mongolů a další cizinci ze všech koutů světa. Manželé Borolzoi a Narandelger Chinbatovi pracují v nedaleké továrně na výrobu autosedaček a patří k desítkám tisíc zahraničních pracovníků, kteří se přestěhovali do Maďarska, aby v době, kdy maďarská ekonomika patří k nejrychleji rostoucím v Evropě, doplnili akutní nedostatek pracovních sil.

Bojan Pancevski působí jako německý korespondent pro americký deník The Wall Street Journal a na maďarskou migrační politiku se přijel podívat na vlastní oči. Zjistil, že je jednou z nejliberálnějších v Evropě, progresivnější než ta německá, a pracovníkům ze zemí mimo EU nabízí značné výhody; od rychlého zprocesování žádosti po hrazené ubytování, stravování, překladatele a letenky domů.

Počet Maďarů setrvale klesá už od 70. let, a přestože demografická politika vlády Viktora Orbána, na niž Maďarsko vynakládá téměř 5 procent HDP, zaznamenala určité úspěchy (mezi lety 2010 až 2018 vzrostla porodnost z 1,2 na 1,5 dítěte na ženu, počet svateb stoupl o 43 procent, počet umělých potratů se snížil o 33,5 procenta), není to zatím dost ani pro udržení populace v dlouhodobém horizontu, natož pro uspokojení stávajících potřeb trhu práce.

V této situaci začala vláda před více než rokem urychlovat proces udělování pracovních povolení, která lze nyní získat v řádech týdnů. Od té doby do Maďarska proudí zástupy Ukrajinců, Mongolů, Indů, Vietnamců a jiných národností. Na Ukrajině a v Srbsku proběhly dokonce vládou placené reklamní kampaně na nábor pracovníků a občané těchto zemí nyní mohou pracovat i bez povolení, alespoň v těch oborech, které trpí největším nedostatkem personálu.

Za rok 2018 toho využilo asi padesát tisíc cizinců, což podle vládních statistik představuje růst o 43 procent oproti roku předchozímu, a celkově se počet pracovníků z ciziny v Maďarsku odhaduje na 150 až 200 tisíc. Csongor Juhász, majitel náborové společnosti působící v několika evropských zemích včetně Německa, se Pancevskému svěřil, že je mnohem snazší najmout cizince na práci v Maďarsku než v jiných zemích EU. Pro skupinu desítek či stovek pracovníků v automobilovém průmyslu, stavebnictví a logistice, opatří pracovní povolení na dva až tři roky i za osm dní.

Chinbatovým se v Maďarsku líbí, učí se jazyk a po třech letech plánují požádat o trvalý pobyt. Jako Mongolové v některých Maďarech vzbuzují i pocit příbuzenské vzájemnosti, stejně jako další národy Střední Asie, Kazaši či Uzbeci. Řada maďarských nacionalistů hledá blízké právě tam, odkud Maďaři kdysi do Evropy přišli. Mezi Turkity.

Mezi stoupence turánismu patří předseda parlamentu László Kövér, který na setkání turkických národů pronesl, že „turkičtí bratři nás přijali jako jedny z nich“. Maďaři jsou podle Kövéra s Turkity spojeni „pokrevním příbuzenstvím, společnými tradicemi, jazykovými podobnostmi a historickými vazbami“. I sám Orbán stále intenzivněji hledá příbuzné mezi jurtami. Lidé jako Chinbatovi možná jednou maďarskému genofondu dodají zpátky to, o co v očích turánistů přišel tím nešťastným míšením se Slovany. Konec nadsázky.

Náborové firmy přiznávají, že mají větší problém s vyřizováním žádostí občanů muslimských zemí, zde bývají úspěšnější u vysoce kvalifikovaných odborníků. Jedním z nich je třiadvacetiletý softwarový inženýr Essam Tarik, který do Budapešti přibyl v listopadu i s manželkou, aby pracoval pro jednu technologickou společnost. „Mně se to tady docela líbí a plánuji tu zůstat déle,“ říká Tarik, jehož dva kolegové ve firmě jsou pro změnu z Brazílie.

V roce 2017 šlo nejvíce povolení k pobytu na území Maďarska Ukrajincům, Číňanům a Srbům. V sousedním Německu Syřanům, Afgháncům a Iráčanům. Nacionalistický Jobbik, ale i liberální opozice kritizují Fidesz za laxní přístup k migraci. Socialistický politik Roland Márton ze Székesfehérváru vedl kampaň proti vládou financovanému příchodu dvou tisíc pracovníků z ciziny do města. Podle Mártona cizinci tlačí dolů mzdy a napínají služby a rozpočet místní správy. To jsou mimochodem úplně logické a legitimní námitky tradiční levice, což jen ukazuje, jak moc se jí ta nová vzdálila.

Únos debaty o migraci

Zjištění Pancevského nemusejí být pro českého čtenáře překvapivá, vždyť Česko je také zemí k migrantům vstřícnou; na rozdíl od Maďarska však nemá celoevropský punc čerta. Zatímco země Visegrádu patří mezi ty nejpřátelštější k pracovníkům z ciziny, skutečným šampionem je Polsko, které podle Eurostatu v roce 2017 rozdalo přes 680 tisíc povolení lidem ze zemí mimo EU. To je více než Německo nebo Francie. Zároveň nejvyšší počet v EU uváděl jako důvod příjezdu práci (87 procent). Například ve Švédsku to byly hlavně rodinné důvody, tedy slučování rodin.

Polská vláda připravila i další úlevy, prodloužení pracovních povolení na pět let a jejich úplné odpuštění Vietnamcům a Filipíncům – odměna za rychlou a bezproblémovou integraci. Údajně antimigrační vláda přiznává, že nejde jen o to, aby cizinci v zemi pracovali, ale i zakládali rodiny, a vypomohli tak demograficky. „Cílem nové strategie není jen vyplnění neustále se zvětšující mezery na trhu práce. Politici prohlašují, že chtějí, aby se přistěhovalci u nás usadili, zakládali rodiny. A tak nám pomohli zaplnit demografickou díru.“

Diskusi o migraci se v posledních letech podařilo unést malé a okrajové skupince extremistů, podle nichž „žádný člověk není ilegální“, jak zní heslo německých aktivistů politicky asociovaných se Zelenými; a tedy stát, který odmítá dlouhý pochod nelegálních migrantů a poukazuje na to, že pokud lidé nerespektují pravidla už při svém vstupu, nebudou respektovat ani ty další, je antimigrační, i když migranty, kteří přicházejí legálně, přijímá po statisících. Druhá strana tuto hru přijala, a tak maďarská vláda usilovně bojuje proti migrantům, zatímco je dováží, a někteří za ni i kandidují, jak ukazuje příklad libanonského lékaře Safara Ahmeda, kandidáta Fideszu do podzimních voleb. Obyčejní lidé ten rozdíl intuitivně chápou, intelektuálové nechtějí.