Haklovy Dvory poškodilo EET. Obec mezi rybníky na kraji Českých Budějovic, kam ještě jezdí městské autobusy, měla jednu tradiční hospodu. Majitel byl v obci oblíben, přesto podnik zrušil ve chvíli, kdy byla zavedena povinnost používat elektronické pokladny. „Hlupáka ze sebe dělat nebudu,“ prohlásil. Pro místní nastaly zlé časy. Na samotě za Starohaklovským rybníkem sice vznikla za 23 milionů evropských dotací jiná hospoda, ovšem trvá to do ní půl hodiny rychlou chůzí. Návrat pivařů do vsi se neobejde bez porušování dopravních předpisů.

Na případu je nejzajímavější reakce hospodského, který si získal jméno jako vrchní v Masných krámech, nejslavnější budějovické restauraci. Právě z toho důvodu měl pocit, že přistoupením na systém EET by udělal krok hluboko pod svou úroveň. Mohl si za dvacet tisíc pořídit elektronickou pokladnu a za pár tisíc ročně připojit rychlejší internet (jako řada kolegů v jiných vesnicích) a obrat přístrojem prohnat. Ani by úřadům neřekl nic nového, protože objem vytočeného piva se dal vždycky dohledat ve fakturách z pivovaru. Hospodu zavřel, protože by akceptoval ponížení ze strany úřadů. Reakce hospodského z vísky kdesi v jižních Čechách odkrývá účel elektronických pokladen i jeden jejich rozměr, kterým škodí společnosti. Může posloužit jako věcný argument pro poslance, kteří ve výborech projednávají zákon a pokračování projektu EET ve třetí a čtvrté vlně. 

Každý může být nevolníkem…

Na zkušenosti hospodského z Haklových Dvorů je klíčový moment ponížení. Za urážku mohl považovat kampaň, kterou ministerstvo financí před zavedením pokladen rozpoutalo a ve které tvrdilo, že většina hospodských a obchodníků podvádí. Nepřiznávají tržby, aby se vyhnuli placení daně z přidané hodnoty. Nepřiznaných tržeb prý může být až polovina. Nad tím mohl každý hospodský mávnout rukou podle pravidla „sejde z televizních obrazovek, sejde z mysli“. Agrese s názvem EET však mířila hlouběji. Je pravda, že pokladny pomohly velkým obchodním řetězcům, kterým zlikvidovaly konkurenci. Uvolnily prostor těm, kdo podnikají s dotacemi, jak se stalo v Haklových Dvorech. Nechaly vydělat dodavatele účetního softwaru, za které lobbovala současná ministryně průmyslu a obchodu Marta Nováková, a vytvořily 400 nových míst ve státní správě. Příjmy státního rozpočtu však nezlepšily, jak je zřejmé nejpozději od ministerských výpočtů, podle kterých pokladny rok po svém zavedení zvýšily výběr DPH o 1,3 procenta. Tyto údaje jako příliš optimistické ještě zpochybnily Nejvyšší kontrolní úřad a Česká pirátská strana. Z pohledu veřejných rozpočtů jsou pokladny dokonale zbytečné a deklarovaný cíl se nenaplnil, což ze svého příkladu věděl hospodský od samého začátku. Urážlivá byla sama skutečnost, že ho stát nutí, aby se účastnil projektu, který byl od začátku nesmyslný.

Nesmyslná práce se v anglicky mluvících zemích označuje expresivně jako bullshit-job. Obvyklá definice pochází z roku 2013 od britského levicového antropologa Davida Graebera a doslova zní: „Jde o ekonomickou aktivitu, která je tak nesmyslná, zbytečná nebo nebezpečná, že její samotnou existenci nedokáže zdůvodnit ani ten, kdo ji vykonává, přesto se musí tvářit, že nějaký smysl má.“ Bullshit-job se stal oblíbeným sociologickým termínem včetně upřesnění, že nejde o „shit-job“ (česky „práce na ho...“). Za shit-job je možné považovat například špatně placenou práci u pokladny v supermarketu nebo noční směnu při úklidu kancelářských budov, přesto jde při něm o aktivitu, která má smysl a bez níž by společnost nefungovala. Bullshit-job naopak může docela dobře vynášet, ale dokonce i tomu, kdo ho dělá, je jasné, že na světě by bylo lépe, kdyby neexistoval. Za příklad takové práce se obvykle uvádějí profese osobních poradců, koordinátorů komunikace, PR analytiků, finančních stratégů nebo firemních právníků, obvykle tedy zaměstnanců státu nebo velkých korporací. Jak v roce 2015 zjistil průzkum společnosti YouGov, 37 procent obyvatel Londýna se domnívá, že „jejich práce světu vůbec neprospívá“, stejný názor mělo podle jiného průzkumu 40 procent Nizozemců. 

Graeber později zjistil, že lidé vykonávající bullshit-job často nemají nic na práci, jsou však hluboce nešťastní, že musí práci předstírat. Jejich nálada se nezlepšuje ani v situaci, kdy předstírání nezabere příliš mnoho času. Antropolog hledal vysvětlení a pro děti z dělnických rodin se našla odpověď relativně snadno. Ze svého sociálního prostředí byly zvyklé, že každá práce má konkrétní výsledek, a předstírat, že něco vytvářejí, dlouho nevydržely. Ovšem nespokojení byli také pracovníci původem ze střední třídy. Také jim mohlo vadit, že podnik nevyužívá jejich kvalifikaci, nespokojenost se zbytečným místem třeba při správě počítačových stránek však mohli překonat úvahou, že se dá využít k získání kontaktů, tedy jako první krok v kariéře. Přesto taková úvaha nestačí. Graeber tvrdí, že pozice vykonavatele bullshit-jobu odpovídá nevolnictví za feudalismu a v mnoha ohledech je ještě horší. Šéf současné firmy může využívat svého zaměstnance se značnou libovůlí, a i když práce není, tak vyžaduje, aby pracovník práci předstíral. Přece ho platí. Šéf má nad zaměstnancem moc a bullshit-job má jediný účel, aby tuto moc demonstroval. Zaměstnanec pochopitelně roli nevolníka těžko snáší.  

… také živnostník

Teorie bullshit-jobů posloužila k vysvětlení, proč si zaměstnanci stěžují častěji než živnostníci. Ti se přirozeně vyhýbají nesmyslné činnosti a mohou následovat vzor vynálezce Nikoly Tesly, podle kterého tvůrčí činnost budí nesrovnatelně silné emoce. „Pro tyto emoce se zapomene na jídlo, spánek, přátele, lásku, prostě na všechno,“ popsal své zkušenosti Tesla. Průzkum bankovního domu JPMorganChase ve čtyřiadvaceti evropských zemích včetně Česka před třemi lety zjistil, že svou práci jednoznačně chválí 40 procent živnostníků a jen čtvrtina zaměstnanců. Naopak 40 procent zaměstnanců, kteří uvažují o změně místa, uvádí jako důvod špatné pracovní podmínky; a stejné stížnosti přišly jen od 15 procent živnostníků. V zemích jako Velká Británie, Francie, Itálie nebo Nizozemsko se staly živnosti módou právě v činnostech, kde je možné uplatnit profesionální dovednosti získané léty studia.

„Pracují déle než většina jejich přátel, nikdy nevědí, kdy jim přijde příští honorář, nepomůže jim žádný zkušenější manažer, přesto jsou živnostníci nejšťastnějším typem pracovníků,“ interpretoval britský deník Independent loňský výzkum sheffieldské univerzity. Jeho autor Peter Warr k tomu dodal, že právě živnostníci „mají odvahu k inovacím, prosazují svůj vlastní pohled na věc, mají vliv na ostatní i mimo svou profesi a rádi soutěží s ostatními i většími firmami“.

Boom českých živnostníků trval až do roku 2015, kdy se objevila EET a uplatnila jako efektivní nástroj na feudalizaci podnikatelského prostředí. Živnostníkům bere svobodu a podřizuje je obdobným mocenským strukturám, jakým podléhají zaměstnanci velkých korporací. Má to svou logiku. Stát inkasuje značnou část daní prostřednictvím daně z přidané hodnoty a příjem státu vzniká ve chvíli, kdy podnikatel prodá zboží zatížené touto daní. Z takového pohledu je každý hospodský nebo obchodník zaměstnancem státu a je přirozené, že nadřízení dohlédnou, jestli daně „vybírá“ správně.

Živnostníci těžce nesou, že se musejí podřídit dohledu. „Začátkem týdne jste nějak málo pracovala,“ řekne například zaměstnankyně finančního úřadu obchodnici, která si vzala v pondělí a úterý volno. To byl jeden důvodů, proč obchodnice z budějovického centra zavřela prodejnu oděvních doplňků. V živnosti vždy viděla hlubší smysl, kromě zisku přinášela sociální kontakty a mohla uplatnit svou odbornost jako švadlena. Teď najednou musela část aktivit věnovat tomu, že předávala zprávy úřadům, jak plní svůj úkol „výběrčí DPH“. Obětí systému EET jsou ovšem také pracovníci finančních úřadů, kteří při kontrolách vykonávají obdobnou bullshit aktivitu. Promyšlená byla i kampaň, která diskreditovala živnostníky jako podvodníky v daňové oblasti. Mohla využít nevraživosti, kterou mají podle Graebera zaměstnanci vykonávající bullshit-job vůči těm pracovníkům, kteří vykonávají užitečnou činnost a ještě je to baví. 

EET může Česko vrátit mezi země s menší mírou nezávislosti pracujících. Do stejné kategorie patří státy Balkánu, kde například vládci Bulharska, Chorvatska a Rumunska dokázali snížit počet nezávislých živnostníků o desítky procent. V Česku po prvním nárazu EET počet živností a podniků poklesl, v oborech s EET o desetinu. Při loňské konjunktuře se podnikatelský stav početně zotavil, třetí a čtvrtá vlna jako další útok na stav živnostníků ovšem může napáchat větší škody.