Je konec února 1948. Zaplněným Staroměstským náměstím se prodírá vůz taxislužby a právě probíhající revoluci z něho sledují tři západní agenti, Američan Bud Boots s britskými kolegy Elizabeth Montaguovou a Grahamem Greenem. Šiky dělníků pochodují pod rudými prapory, pušky v rozpálených dlaních, davy zaplavily také sochu Jana Husa. „Poslední trhlina v železné oponě se zavírá před našima očima. Země s demokratickou tradicí padá bez boje do spárů Moskvy,“ trpce podotýká Boots.

Sedmdesát let staré únorové události se staly námětem belgického komiksu s názvem Pražský puč (ve vlámském originále De Praagse Coup), který vyšel v minulém roce. Autoři Miles Hyman a Jean-Luc Fromental ani tolik nechtějí připomínat těžké chvíle československé historie, víc jim jde o světoznámého romanopisce Greena, jenž se skutečně 25. února z dosud neznámých důvodů ocitl v Praze. Jak známo, Greene byl agentem britské rozvědky MI-6 – a musela by to být opravdu zvláštní náhoda, kdyby hlavní město Československa navštívil během komunistického převratu jen jako turista. Komiks odhaluje „skutečné“ důvody jako složitou zpravodajskou hru. Přesto jsou pro českého čtenáře nejzajímavější dějinné exkurzy. U příležitosti sedmdesátého výročí zasazují Hyman a Fromental komunistický puč z února 1948 do kulturně-historického kontextu poválečného období, jak mu rozumějí na Západě. Stostránkovou publikací přinejmenším připomínají, že představitelé zdejší polistopadové kultury ještě leccos dluží při zpracování dramatických událostí „Vítězného února“, kdy zemi ovládli Sověti.

Přestřelka ve Svatém Mikuláši

Romantický obraz zrazeného a poníženého národa Čechoslováků využívali západní tvůrci už během druhé světové války. Československý odbojář Viktor László patří k hrdinům filmu Casablanca z roku 1942, jednoho z nejúspěšnějších snímků filmové historie, odehrávajícího se ve stejnojmenném marockém městě. Za nejlepší britský film všech dob bývá považován Třetí muž z roku 1949. Ten byl natočen v poválečné Vídni a za hlavní ženskou postavu zvolil krásnou Čechoslovačku, herečku Annu Schmidtovou, pronásledovanou ruskou vojenskou policií. Scénář ke Třetímu muži napsal právě Graham Greene a Vídní ho počátkem roku 1948 prováděla skutečná spisovatelka Elizabeth Montaguová. V rakouské metropoli tehdy ještě bylo plno válečných trosek a stejně jako Berlín ji vítězné mocnosti rozdělily do čtyř okupačních sektorů. To nabídlo ideální kulisy pro dobrodružný příběh o záhadné vraždě a nenaplněné lásce, bezcitných gangsterech a tajných službách.

Hymanova s Fromentalova fikce sleduje v prvních dvou třetinách příběhu spisovatele Greena, jak společně s Montaguovou poznává Vídeň. Setkává se s různými lidmi, důstojníky všech okupačních mocností, falešnými barony i podivnými obchodníky, přičemž zažívá dobrodružné příhody, jež použije jako předlohy pro scénář. Klíčový je kontakt s dopisovatelem britských Timesů, Čechem Petrem Smolkou, který je sice odkázán na invalidní vozík, přesto Greenovi za dvě stě liber prodá příběh, který se stane klíčovou zápletkou Třetího muže. Jde o popis, jak místní zločinci po válce obchodovali s ředěným penicilinem a jak dokázali využívat vídeňskou kanalizaci, když se chtěli bez kontroly přemísťovat mezi okupačními sektory.

Pro další děj komiksu však bylo důležitější něco jiného. Greene u Smolky získá podrobné informace o tom, že jeho nadřízený u MI-6, slavný agent Kim Philby, byl už roku 1934 právě ve Vídni naverbován ruskou tajnou službou NKVD. Od Smolky, jenž ostatně u NKVD dříve pracoval, ještě dostane kontakt na faráře Jozsefa z pražského chrámu svatého Mikuláše. Ten prý spolupracoval s německou kontrarozvědkou Abwehr a má operační zprávu jejích agentů o tom, jak se dal Philby s Rusy dohromady. Greene i s Montaguovou tedy těsně před koncem února odletí ve sněhové bouři do Prahy. Tady potkají amerického agenta Bootse, který jim ukáže cestu z letiště přes Staroměstské náměstí do hotelu Alcron. V hotelu jim popíše revoluční situaci. Komunisté podle něho zvolili salámovou metodu. „Nejprve vyloučili z parlamentu slovenskou Demokratickou stranu a později přinutili všechny liberální ministry rezignovat,“ vysvětluje agent, podle nějž zároveň ozbrojené stranické milice postupně zavírají každého, kdo se jim nelíbí. „Už nejsme ve Vídni, pane Greene. Ať už hodláte udělat cokoli, doporučuji vám, abyste byl opatrný,“ upozorňuje Boots, že oproti Praze tři roky po osvobození od nacismu je okupované a rozbité hlavní město Rakouska oázou klidu.

Druhý den revoluce pokračuje a v ulicích jsou opět davy. Greene navštíví svého katolického vydavatele v Pařížské ulici. Ten krčí rameny nad tím, jakou nevhodnou dobu k návštěvě si britský spisovatel vybral. „Ruský parní válec se už dal do pohybu, náš ubohý prezident Beneš to už dlouho neustojí. Jen Bůh ví, jak dlouho bude trvat tahle zima, která pak v mé zemi zavládne,“ prorokuje temnou budoucnost vydavatel. Greene a Montaguová se později v Alcronu dovědí, že komunisté se definitivně chopili moci a začali s masovým zatýkáním odpůrců. Pak se účastní obskurního revolučního večírku, kde vedení, personál i hoteloví hosté společně slaví komunistický puč. Greene s průvodkyní se nechávají hostit od rozjařených Čechů, kteří slaví puč tancem, alkoholem a skandováním „Ať žije revoluce! Smrt vykořisťovatelům!“.

Najednou se Greene vypaří, ovšem Montaguová ho sleduje do chrámu svatého Mikuláše. Tam se stane svědkem toho, jak Greene předá zamračenému páteru Jozsefovi vatikánské vízum a na oplátku získá tajnou zprávu Abwehru. Jenže o zprávu má zájem i americký agent Boots a ještě jeden sovětský agent. V přestřelce pod barokní klenbou svatého Mikuláše zahynou všichni kromě Greena a Montaguové. Slavný spisovatel poté zprávu Abwehru slavnostně spálí, a tím zachrání svého šéfa Philbyho. Jak říká i skutečná historie, Philby byl jako sovětský agent odhalen až o dvě desetiletí později, ovšem komiks Greenovu fiktivní výpomoc omlouvá. Prý si tehdy v mrazivé pražské noci myslel, že se šéf ještě polepší. Závěr příběhu se odehrává na Karlově mostě. Montaguová Greena obviní, že spálením dokumentu zradil vlast. Greene svůj čin relativizuje jako typický intelektuál: „Kdo z nás se odváží říci, že nikdy nezradil nic nebo nikoho, kdo byl důležitější než nějaká země?“

Masochistické sklony krásné Čechoslovačky

Praha slouží autorům belgického komiksu jako kulisa, s historickými detaily a nakonec ani s topografií Prahy si velkou starost nedělají. Když hlavní hrdinové opustí atraktivní interiér malostranského chrámu svatého Mikuláše a potřebují se dostat na stejně atraktivní Karlův most, přijdou od Starého Města, odkud je lepší výhled na hradčanské panorama, a míří zase na Malou Stranu. Přesto je v příběhu autenticky zachycen postoj západní Evropy k českým či československým dějinám. Čechoslováci byli jako národ zrazený mnichovskou dohodou pasováni do role odvážných odpůrců nacistického režimu. Nebylo divu, žádný z jiných evropských národů se od začátku tak jasně nevymezil proti nástupu Adolfa Hitlera a na rozdíl od všech ostatních mu neusnadňoval cestu zbytečnou snahou domlouvat nedůstojné a z historického pohledu trapné kompromisy. S tím ovšem nešlo později dohromady to, proč se tito hrdí odbojáři, které musel v roce 1938 zlomit společný a bezohledný nátlak Němců, Britů a Francouzů, nechali o deset let později bez jakéhokoli odporu ovládnout Rusy, a ještě na tomto podrobení aktivně spolupracovali.

Hymanův a Fromentalův komiks se snaží pád zdejší demokracie před sedmdesáti lety vysvětlit pomocí několika historických dezinterpretací ještě z dílny komunistického režimu. Odboj proti nacistům prý organizovala výhradně komunistická strana, proto jí lidé podlehli, když se jako prodloužená ruka Moskvy snažila podřídit Československo Sovětskému svazu. Křesťansky zaměřená část společnosti těžko mohla odporovat, když její představitelé jako páter Jozsef spolupracovali s nacisty. V tomto případě jde dokonce o historickou lež, která využívala toho, že katolická církev spolupracovala s fašistickým režimem v Rakousku či na Slovensku. To však nebyl případ Česka, když do něj vtrhli němečtí nacisté, kteří se naopak snažili církev potlačit a stovky zdejších kněží popravili nebo internovali v Dachau. Belgický komiks má proto z českého pohledu jinou hodnotu. Připomíná, že ani v České republice dosud nebyla řádně zodpovězena otázka, proč se vlastně Češi bez boje vydali do moci stalinské diktatury. Nabízí ještě víc: upozorňuje zároveň, že se s tímto bílým místem historické paměti pokusil na umělecké rovině vypořádat už film Třetí muž, který vznik komiksu inspiroval.

Okolo slavného filmu scenáristy Grahama Greena a režiséra Carola Reeda vznikla složitá kunsthistorická mytologie. Například britský historik umění Adam Piette vykládá krásnou Čechoslovačku Annu Schmidtovou jako symbol části střední Evropy, která se po druhé světové válce dostala do područí Sovětského svazu. Krásnou Annu oslnil velkolepý životní styl amerického zločince Harryho Lima a věří, že dokáže změnit i její neutěšený život. Nepřestane ho milovat, ani když ji Lime nechá napospas sovětské vojenské policii výměnou za bezpečné útočiště v ruském okupačním pásmu. Čechoslovačku sice před Sověty zachrání dva kladní hrdinové, po jednom z Ameriky a z Anglie, Schmidtová jim však má za zlé, že zabili zločinného Lima, proto odmítne britský pas i ruku jednoho z nich. Vrací se do sovětského pásma, vstříc neznámému, zřejmě však neradostnému osudu. Kritika hodnotí Annu psychologicky jako romanticko-masochistickou postavu, v historickém kontextu je popisována jako šachová figura, kterou Američané a Britové obětovali na šachovnici počínající studené války.

Tento Greenův umělecký výklad událostí těsně po druhé světové válce není z pohledu současných Čechů ani jiných středoevropských národů právě příznivý. Tyto národy v něm automaticky nepatří do užšího okruhu civilizované Evropy. Buď to je nezměnitelnými historickými okolnostmi, ale možná také do ní patřit nechtějí. Přesně ve stejném duchu popisuje únorové události roku 1948 i Hymanův a Fromentalův komiks.