Lidovci mají tu smůlu, že jejich role v historii, jak ji sami definovali, fakticky skončila. Do názvu si vetkli slovo křesťanství, jenže v ateistické zemi slouží nejčastěji k vytváření prázdných národoveckých frází. Politicky bojovali za podporu rodinám, jenže od roku 1989 byli s výjimkou dvou čtyřletých období v každé vládě a prosadili rodinám větší výhody, než mají v jakékoli jiné evropské zemi. Jaký důvod k existenci mohou lidovci na svém víkendovém sjezdu ještě prokázat?

Nebyli by to lidovci, aby od historie nedostali další příležitost, kterou pochopitelně ještě musejí využít. Pomohlo jim, že po volbách v roce 2017 nevstoupili do vlády, protože by je další spolupráce s ANO definitivně rozvrátila. Důležitější však je, že lidovci jako fakticky jediní z konkurentů ANO dokázali v plné míře přiznat porážku, kterou spolu s nimi utrpěla demokratická kultura v zemi, přijali odpovědnost a vyměnili vedení. Po neštěstí v rodině předsedy Marka Výborného teď budou měnit znovu.

Necelé dva roky před volbami tak budou jenom lidovci rozhodovat o volební strategii. Ti ostatní jen potvrdili v čele partaje Ivana Bartoše nebo Petra Fialu a budou pokračovat v nastaveném směru. V tom do značné míry připomínají rybáře, kteří v klidu sedí u vody s přesvědčením, že se ryba nakonec chytne, a že tedy nemohou ve volbách roku 2021 neuspět. Tím však ignorují fakt, že nejdůležitějším politickým motivem současného Česka je d΄Hondtova metoda přepočtu voličských hlasů na mandáty ve sněmovně. V parlamentních volbách se řeší leccos, lidé se rozhodují podle programu, kandidátů nebo různých hesel, přesto nakonec o vládě rozhodne, komu přeje d΄Hondt, který do poměrného volebního systému vnáší většinové prvky. Pokud ANO vyhraje příští volby opět s velkým rozdílem, bude sestavovat vládu, i když rozdělená demokratická opozice dostane o hodně víc hlasů. Úspěch opozice proto záleží na tom, kolik menších stran dokáže postavit jednotnou kandidátku, a stává se nezpochybnitelnou předností lidové strany, že jako jediná z partají, které mají v lednu volební sjezd, bude o d΄Hondtovi jako základním problému české politiky mluvit.

Křesťané se tomu nevyhnou už z toho důvodu, že každý ze tří kandidátů na předsedu navrhuje vlastní strategii. O budoucí koalici příliš nemluví bývalý ministr zemědělství Marian Jurečka. Dokonce se nesmiřitelně vymezil proti programově nejbližšímu z možných partnerů, tedy ODS, která celý problém s d΄Hondtem svého času spískala. KDU-ČSL tedy pojede na svůj účet a z podtextu Jurečkových vyjádření je možné vyčíst i to, že se nebrání možnosti vyměnit ve vládní koalici s ANO sociální demokraty. Vadí mu pouze trestně stíhaný šéf koaliční strany a k tomu je možné realisticky dodat, že za dva roky už Andrej Babiš stíhaný nebude.

Ten, který krade slepice

Přesvědčivější jsou v odporu proti ANO Jurečkovi konkurenti, europoslanec Tomáš Zdechovský a šéf poslaneckého klubu Jan Bartošek. „S lidmi z ANO by se spolupracovat dalo, s Andrejem Babišem absolutně ne. A pokud zase on o mně říká, že jsem největší udavač v České republice, tak ani nemůže čekat, že já bych s ním chtěl být v jakékoli koalici,“ vysvětluje Zdechovský. Obraznost nechává pracovat Bartošek: „Je to jako na vsi, kde jeden soused krade druhým slepice. V sobotu, když přijde do hospody, každý ho pozdraví, ale nikdo si s ním ke stolu nesedne, a tak to bude s Českem v Evropě,“ popsal Babiše v Právu bývalý místostarosta z Dačic. V kruciální otázce předvolební koalice se Zdechovský a Bartošek neliší, pokud jde o případnou dohodu s ODS, ovšem šéf poslanců je ochoten hledat další partnery blíž středu.

Na sjezdu KDU-ČSL v pražském hotelu Ambassador o něco půjde. Případná volba Jurečky do předsednického křesla bude varovným nápisem „Mene tekel“ předpovídajícím rozpad neformální protibabišovské koalice středopravých stran ještě před volbami. Volba někoho jiného bude předpokladem, že se koalice zorganizuje a jednotně do voleb nastoupí.