Bývalý mluvčí Charty 77 a politik Alexandr Vondra mluví o českém i polském přístupu ke komunismu, Solidaritě i o pašování přes hory v rozhovoru pro speciál Týdeníku Echo. Vondra bude společně s dalšími hosty debatovat v rámci akce festivalu sPOLeCZně na Mezinárodní konferenci: Poláci a Češi v Evropě 1918 – 2018 v pátek 14. září 2018 v bloku Ze Sněžky na Vyšehrad: zkušenosti z komunismu jako motor polsko-české regionální spolupráce. Vztahům mezi Čechy a Poláky v uplynulých sto letech se také věnuje speciální příloha Týdeníku Echo, která je k dispozici v prodejnách tisku, nebo v elektronické podobě zde.

Československo-polská solidarita vznikla ze společného setkávání polských a českých disidentů v 80. letech. Kromě setkávání měla i svoji velmi praktickou stránku, v níž nechyběl velký náboj dobrodružství. Vy znáte oba tyto aspekty?

Ano, někdy od poloviny 80. let až do revoluce jsem působil i v rámci česko-polské spolupráce. Na pracovní i na nejvyšší úrovni. Na pracovní úrovni jsem byl jedním z těch, kdo organizovali a prováděli pašeráckou činnost přes hraniční hory. Probíhalo to následovně. Nejdřív nějaká spojka z Polska, zpravidla z Wrocławi, mně přivezla kódy – tedy zašifrované údaje, kdy a kde přesně (číslo hraničního patníku) se máme setkat. Pak se na české straně dala dohromady dvojice a vyrazila do hor na polskou hranici – do Krkonoš, Orlických nebo Rychlebských hor či na Králický Sněžník. Auto jsme nechali ve vesnici a pak pešky stoupali tak deset kilometrů s batohem plně naloženým českou samizdatovou literaturou a dalším kontrabandem do kopců. Hlavním úkolem bylo vyhnout se fízlům a pohraničníkům. Na hranici jsme pak v mlze, větru nebo i ve sněhu hledali příslušný patník a doufali, že se tam setkáme s kolegy s Polska, kteří stoupali z druhé strany. Když to dobře dopadlo, vyměnili jsme si batohy, chvilku pohovořili, dali si panáka na zahřátí, rozloučili se a zas jsme se vraceli dolů k autu. Polské batohy byly zpravidla těžší, protože polská opozice byla silnější a produktivnější, takže Češi měli výhodu, když s těžším batohem šli z kopce dolů. Kromě této dobrodružné nádeničiny jsem se občas účastnil i schůzek na hranici na nejvyšší úrovni. Polsko-českých summitů Charta–Solidarita. Za nás Havel, Uhl, Šabatová, Pospíchal, Čarnogurský, Ruml, Lamper, Topol a další. Za Poláky Michnik, Kuroń, Romaszewski, Jasinski, Litynski, Janas, Ducin a jiní. To bylo bez batohů, takže jsme měli nahoře víc času na diskusi. Nejdřív jsme napsali nějaké společné prohlášení a pak následovala volná zábava. Závěr byl vždycky stejný. Zatímco na polské straně Jacek Kuroň zavelel „Polaci, idziemy“, načež se polská delegace spořádaným husím pochodem vydala zpět do Slezska, tak čeští individualisté se neorganizovaně rozprchli každý jinam, aby se pak v podhůří až do večera hledali. Zkrátka i v pití whisky byli Poláci profesionálnější…

Československo-polská solidarita byla první svého druhu v rámci sovětského bloku. Proč zrovna mezi Poláky a Čechy vznikla první transhraniční disidentská organizace? Negativních předsudků a nevyléčených ran na obou stranách bylo více než dost…

Protože polská Solidarita byla pro nás Čechy, zejména ty mladší, velkým vzorem. Poprvé jsem se s přáteli dostal do Polska v létě 1981. Pro mě to bylo zjevení. Vypadnout ze šedivě mrtvolné Bohémie a ocitnout se
najednou v Krakově, Gdaňsku nebo Čenstochové, kde život tehdy pulzoval naplno. Solidarita byla na vrcholu. Pro nás Čechy to byla najednou možnost plně se nadýchnout svobody. Později jsme v samizdatu hodně publikovali polské autory a příběhy z polských dějin – třeba z rusko-polské války nebo z varšavského povstání. Oslovoval mě ten kontrast mezi Prahou a Varšavou. U nás sice sranda, černý humor, ale když šlo do tuhého, většina realisticky couvla s tím, že přesila proti nám je příliš silná. V Polsku naopak srandy míň, ale zato víc romantismu, heroismu a bojového ducha. Tohle přesně jsme potřebovali jako inspiraci a povzbuzení do zápasu s naší bolševickou hydrou. Nějaké polsko-české rozmíšky o Těšínsko před padesáti lety nás nemohly zviklat. I když – třeba moje máma byla sice antikomunistka, ale v duchu zažitých českých stereotypů zastávala názor, že Západ končí na Odře a Poláci jsou něco jako „psia krew a cholera“. Jenže mladý člověk si přece musí udělat názor sám a ten nám formovalo právě ono setkávání s kamarády ze Solidarity i četba knih z polské historie. A pokud jde o Poláky, tak myslím, že ty zas inspiroval hodně ten náš humor. S Čechy byla sranda, a jak známo, legrace někdy osvobozuje i ty nejheroičtější bojovníky.

Nakolik byla visegrádská čtyřka pokračováním této disidentské spolupráce? Pomáhalo to v prvních kontaktech po změně režimu? Koneckonců naše země neměly v dějinách až tolik společného, a přesto se podařilo vytvořit vcelku fungující spolupráci…

Souviselo to hodně. Už v lednu 1990 jsem si s Václavem Havlem na Hradě říkali, že bychom toho kapitálu, který se mezilidsky mezi Čechy, Slováky, Poláky a taky Maďary vytvořil spoluprací disidentských skupin, měli nějak využít. Respektive že by byl hřích ten společenský kapitál prošustrovat. Samozřejmě jsme si uvědomovali, že tu je balast z minulosti (třeba právě spory o Těšínsko nebo o přehradu na Dunaji Gabčíkovo-Nagymáros), který může naše vzájemné vztahy zase zakalit a že – pokud nebudeme vzájemně spolupracovat – mohou těchto sporů využít velmoci v okolí (zejména Rusko, ale taky Německo), aby zase mezi námi rozehrávaly hry na bázi „rozděl a panuj“. Na jaro 1990 jsme proto pozvali přátele z Polska a Maďarska na speciální konferenci do Bratislavy. Bylo to sice hodně chaotické, intelektuální setkání, ale základ Visegrádu byl položen. I když formálně byla spolupráce zahájena až na jaře 1991, protože jsme museli čekat, až v pozici polského prezidenta nebude komunista Jaruzelski, ale Lech Wałesa. Je sice pravda, že dějinné osudy Čechů, Poláků a Maďarů se v minulosti dost lišily. Ale mnohdy jsme i v dávné minulosti uměli hájit společné zájmy. Tehdejší maďarský ministr zahraničí Géza Jeszensky byl povoláním historik a správně prosadil jako místo ustavení spolupráce hrad Visegrád, protože tím upomínal na jedno takové dávné setkání středoevropských králů. Společně jsme také bojovali proti Turkům a bránili se Rusům. Takže je na čem stavět. Jasně – jsou sféry, kde mají naše země rozdílné zájmy. Ale novodobá visegrádská spolupráce nejméně čtyřikrát v posledních 20 letech prokázala své opodstatnění. Nejdřív jsme společně přesvědčili Američany k rozšíření NATO. Pak jsme liberalizovali vzájemný obchod ještě dřív, než se nám plně otevřel trh EU. Dále jsme společně a účinně čelili energetickým a plynovým hrátkám, které rozehrávalo Rusko. A naposledy jsme dokázali přivést k většímu rozumu celou EU při řešení migrační krize. Visegrád je důležitý. Řeči některých komentátorů o jeho „toxicitě“ jenom kvůli tomu, že se jim nelíbí Orbán nebo Kaczyński, jsou hloupé kecy nebo ještě hůř – námezdní řečnění v zájmu jiných zemí, které nás zase chtějí parcelovat. Nesmíme se tomu poddat, musíme za Visegrádem stát. Je to v našem životním zájmu.