Tak dlouho se čekalo, až přijde ta špatná zpráva. V zásadě se čeká už od chvíle, kdy se v českých zemích objevil koronavirus. Dlouhé týdny a měsíce se však dařilo veškerá rizika odvracet. Zdravotníci zabránili, aby infekce vstoupila do ústavů sociální péče, nezaměstnanost se drží blízko předkrizové úrovně, bankrotů ani insolvencí nepřibývá, pád koruny se nekoná a většina hospod zase otevřela.

Se samozřejmostí perspektivy, že zítřek setrvale přináší lepší časy, se už objevovaly prognózy, podle kterých se rychle zotaví také hlavní ekonomická odvětví, a opravdu, údaje o obratu v maloobchodních prodejnách už nejsou tak tragické, jak to mohlo být po vzoru Itálie a Španělska. Třeba celou koronavirovou krizi i její dopady na veřejný a ekonomický život přežijeme, byť za cenu velkého zadlužení. Mnohým včetně zkušeného národohospodáře Vladimíra Dlouhého se už zdá, že to ministryně financí Alena Schillerová s ohlašovaným schodkem 500 miliard korun přehnala. K překonání potíží by stačila mnohem menší částka.

Teď však naděje, že se ekonomika rychle zotaví, nepochybně zamrzly. Dnes už se ví, že hlavní tahoun české ekonomiky, kterým je exportní průmysl, je v opravdu nevídané situaci. Těmi šokujícími čísly je dubnový meziroční propad průmyslu o 33,7 procenta, od kterého se odvozuje výpadek exportu o 39,3 procenta. Překvapení to je v mnoha ohledech. Dosud se za nepřekonatelný považoval leden 2009, kde průmysl a s ním celá ekonomika dosáhly dna hospodářské krize způsobené pádem velkých světových bank. Tehdy se však průmysl meziročně propadl o 21,5 procenta a export o 22,7 procenta. Propast zdejšího průmyslu a exportu z letošního dubna tedy byla hlubší nejméně o polovinu. Pro stát, kterému zajišťuje export zboží dvě třetiny hrubého domácího produktu, to je otřesná zpráva.

Slíbit v pravou chvíli

Předpovědi manažerů a bankovních analytiků s něčím takovým nepočítaly. U průmyslu se pohybovaly u propadu, který by kopíroval výsledky z ledna 2009, u zahraničního obchodu se očekával i nadále přebytek. Vznikl však deficit 27 miliard, který tuzemská statistika rovněž nepamatuje. Přitom nebylo tak těžké ve srovnání s jinými státy předpovědět realistická čísla. Některé z nich, konkrétně Španělsko, Itálie, Maďarsko a Slovensko, jsou na tom stejně. Jen o málo lépe na tom jsou Poláci a Němci, kteří mohou těžit ze silné poptávky ve vlastních zemích neztlumené uzávěrami na hranicích. V Česku se zřejmě nevyplácí být poslem špatných zpráv.

Pěstovat optimismus koneckonců nemusí být zpozdilé ani v příštích dnech. Pro prvoplánové hodnocení byl měsíc opravdu nejhorším obdobím. Zdejší stát patřil v Evropě k těm přísnějším, a proto trval na tom, že musejí zůstat zachovány všechny zákazy pohybu a hospodářské činnosti. Prakticky nic neprodukovaly tři velké automobilky, jejichž výroba propadla o neuvěřitelných 80 procent. Spolu s automobilovým průmyslem narazily na hraniční bariéry další exportní taháky České republiky, tedy počítače a elektrická zařízení. Těžký úder zaznamenaly i subdodavatelské firmy automobilek, tedy výrobci pryží a plastů, respektive kovových konstrukcí. Ovšem počátkem května se začaly hospodářské poměry postupně uvolňovat, proto už po březnovém výpadku a katastrofě v dubnu můžeme čekat zlepšení. Na dno jsme se dostali, teď už všechno půjde jenom lépe. Možná bylo dno současné ekonomické krize hlouběji než v roce 2009, o to silnější bude odraz, kterým se zase brzy dostaneme nahoru. Ani v nejmenším nehrozí, že se průmysl bude po dně potácet šest měsíců, jak to zažil před jedenácti lety.

Není pochyb o tom, že právě na takovou naději teď musí sázet každá exportní země a Česko zvlášť. Kromě předpokladu, že se evropské, americké a také čínské veřejnosti vrátí automaticky chuť utrácet, totiž neexistuje moc okolností, ze kterých by se dala vyrobit příznivá perspektiva. Ještě hlubšímu propadu automobilových továren také v Česku zabránilo v roce 2009 šrotovné vyhlášené německou vládou, navíc v období od února do září také přineslo první známky oživení. Teď si však postěžoval analytik Raiffeisenbank Vít Hradil, že „ani velkolepý německý vládní podpůrný program tentokrát české zpracovatele nespasí“, protože spolková vláda bude podporovat pouze elektrovozy a další technologie budoucnosti. Také údaje Českého statistického úřadu o zakázkách varují, že průmyslové firmy shromáždily za duben 2020 o 42 procent zakázek méně než loni v dubnu. Proč by se tedy měla květnová bilance zlepšit, když tak negativní čísla podniky ani zdaleka nezaznamenaly v roce 2009? V této chvíli ještě nelze s jistotou vyloučit, že dno přijde později, například v květnu. Oznámení ministryně Schillerové, že pytel miliard na pomoc podnikům je nevyčerpatelný, přišlo v pravou chvíli.

Když se krize zeptá

Srovnání s minulou krizí nechybí ani obecný rozměr. Jedním z mála západoevropských ekonomů, kteří se zabývali jejími dopady na východní Evropu, byl Günther Schnabl z lipské univerzity. Ten oprávněně varoval, že na východě budou dopady tvrdší, i když tam byla krize ze západu dovezena. Mohl za to mechanismus, při kterém západ na východě investoval a východ to vracel exportem spotřebního zboží a průmyslových dílů. Za krize přestal tento model takřka okamžitě fungovat. „V zemích jako Česko, Maďarsko nebo Bulharsko neexistuje žádný vlastní model růstu a růstové impulzy čekají od západu,“ upozornil tehdy lipský profesor, podle kterého měly státy bývalé RVHP tento nešvar rychle změnit. Nic důležitého se však nezměnilo, přinejmenším Češi v investicích do nových technologií nepokročili, jenom část výdělku přelili do soukromé a vládní spotřeby. Aktuální výpadek průmyslu je tvrdší, než byl předtím, a zemím jako Česko nezbývá než čekat, až to přejde. Profesor Schnabl může svou moudrost opakovat stejnými slovy.