Advokáti si stěžují, že utekla informace, podle níž vyšetřovatel navrhuje obžalovat premiéra Andreje Babiše a zřejmě i pět jeho údajných kompliců stíhaných za podvod s dotacemi pro Čapí hnízdo. Tato zpráva Českého rozhlasu ukazuje, že to je s premiérem vážné. Jako kdyby jeho právníci podle hesla „tonoucí se stébla chytá“ využívali každou možnost, která může zastavit blížící se katastrofu. Vzniká otázka, proč má takovou osudovou váhu právě Čapí hnízdo, nevýznamná aféra, která se týká desetin promile každoročních příjmů Babišova koncernu nebo objemu eurodotací. Leccos napoví srovnání s příběhem Silvia Berlusconiho.

Zemanův květnový termín

Devatenáctý únor 2005 nebyl pro Berlusconiho šťastným dnem. Státní zástupci z Milána Alfredo Robledo a Fabio De Pasquale ukončili téměř po čtyřech letech vyšetřování daňových úniků společnosti Mediaset a navrhli žalobu čtrnácti osob, mezi nimi premiéra a spolumajitele Mediasetu Berlusconiho. Ten dokázal soudní proces zdržovat s odkazem na premiérskou imunitu, ovšem v prosinci 2012 byl odsouzen na čtyři roky vězení. Verdikt byl později snížen na rok díky amnestii. Italská justice se tak výrazně zapsala do dějin poválečné demokracie, když ukončila špičkovou kariéru jedné z jejích největších osobností a mimo jiné prokázala, že dokáže pracovat nezávisle na výkonné moci.

Obdobný devatenáctý únor má před sebou tuzemská justice v případu Čapího hnízda, když s dalšími obviněnými čeká na obžalobu, případně konec stíhání premiér Andrej Babiš. Státní zástupce Jaroslav Šaroch by měl rozhodnout počátkem května, přinejmenším podle vyjádření nejvyššího představeného Pavla Zemana pro Seznam. Podobností s Berlusconiho aférou Mediaset je řada. Nejde o velké peníze. Berlusconi byl odsouzen za daňový únik v hodnotě 160 milionů korun, Babiš je stíhán za podvod s padesáti miliony. Obvinění italského i českého premiéra jsou bezvýznamnými aférami zvlášť ve srovnání s tím, co všechno se jim dává za vinu. Berlusconi čelil celkem dvaatřiceti kauzám, které prověřovala policie. V Babišově případě zatím policie odložila privatizaci Lovochemie, údajné daňové úniky v případu korunových dluhopisů a stále prověřuje jinou daňovou kauzu. Přesto je motivů podezírat Babiše mnohem víc včetně dosud nevysvětleného původu jeho peněz a nepochopitelného souhlasu antimonopolního úřadu s tím, že se Babišův Agrofert stal dominantní firmou zemědělsko-potravinářského komplexu. Dlouhý je seznam vládních rozhodnutí nezbytných pro úspěšný premiérův byznys od vysokých dotací na bionaftu přes účelovou podporu továren na drůbeží a vepřové maso až k vygumování ztrát, které hrozily lesnickým firmám, z nichž je největší opět ta Babišova. To všechno je důležitější než zapadlé Čapí hnízdo, stejně jako jiné Berlusconiho aféry hladce předčily skrývání části zisku firmy Mediaset v daňových rájích.

Ve světě povrchních médií jde leccos vysvětlit tím, že složité privatizační nebo finanční historie nikdo nechápe, a proto nemají potenciál způsobit opravdu velký skandál. Každý však pochopí, co zamýšlím, když převedu peníze do cizí země, kde se neplatí tak velké daně, případně se fiktivně zbavím firmy, abych měl nárok na dotace. Ještě důležitější je potenciál takových případů v trestním řízení. Odstíhat složitý daňový nebo dotační podvod a přitom mít proti sobě armádu dobře placených právníků, nemluvě o státní správě podřízené příslušnému premiérovi a široce rozvětveném mediálním komplexu, je skutečně nadlidský úkol. Ovšem jednoduchou historii o tom, že kdosi posílal zisk své firmy na ostrov Guernsey, případně se skrýval za akcie na doručitele, aby si přišel na státní peníze, lze jen stěží překroutit, a tváří v tvář přiměřeně rezolutnímu policistovi se o to také nikdo z právníků ani úředníků opravdu nesnaží.

Také protikorupční revoluce požírá děti

Důležitější je však další rozměr vyšetřovaného případu. Berlusconiho i Babiše vynesla na vrchol státního establishmentu vlna více či méně oprávněného hněvu nad tím, jak síť klientelismu propojila cynické politiky a bezohledné podnikatele. Ital i Slovák s českým občanstvím se uměli pohybovat v kalných vodách klientelismu, ovšem v okamžiku protikorupční revolty se postavili na správnou stranu barikády. Nikdo si nedělal iluze, jak přišli k majetku, přesto vyhráli volby a získali pověření, že od té chvíle budou vládnout podle pravidla „padni komu padni“ a že vyčistí klientelistický Augiášův chlív. Včetně toho, že největší korupčníky „dostanou do tepláků“.

Tomu, kdo se ocitne v této pozici, lze odpustit leccos, jak prokázali Češi volbou obviněného Babiše v roce 2017 a Italové, když Berlusconiho vybrali za premiéra ještě v roce 2008. Těžko však tolerovat, kdyby překážel justičním orgánům při nastolení spravedlnosti. Berlusconi i Babiš mohou argumentovat, že všechny procesy proti nim jsou na politickou zakázku, přímo zasáhnout do vyšetřování a procesu by pro ně znamenalo politický konec. Všechny protikorupční revoluce, nebo jak revoltu veřejnosti proti vládě propojené s podnikateli nazvat, předpokládají, že se poměry zlepší aspoň v tom smyslu, že bratříčkování mocných nepůjde tak daleko, aby ovlivnilo justici. Pokud se tak stane, pak jsme na tom hůř, než jsme byli, a celá revoluce byla nadarmo. V této situaci je také pro justiční orgány nemožné zrušit stíhání premiéra, pokud nejsou přesvědčivé důvody. Ty se však v případu Mediaset a dosud ani u Čapího hnízda neobjevily.

Vždy je možné zaplatit právníkům, aby donekonečna zdržovali a vymýšleli složité kličky. Těžko však ještě předtím, než proběhne soud, zpochybnit něco tak průzračného, jako byl Babišův výrok v dokumentu Matrix AB z roku 2015. „Je to ten nejlepší projekt, jaký jsem kdy vymyslel,“ řekl v uvolněné náladě při návštěvě cizích diplomatů na Čapím hnízdě. Tak vymyslel, nebo nevymyslel?