KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara

Balkánská hra o bakšiše

KOMENTÁŘ Mariana Kechlibara
Balkánská hra o bakšiše

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Bulharský premiér Bojko Borisov utrpěl poněkud pyrrhické skorovítězství v předčasných volbách, které se konaly proto, že předchozí řádné volby skončily nepoužitelným rozdělením sil v parlamentu. O extrémně těsnou převahu nad protestní stranou, jejímž hlavním cílem je Borisovovo svržení, může jeho strana GERB ještě přijít, až se dopočtou hlasy Bulharů žijících v zahraničí. Podobně jako v jiných středo- a východoevropských zemích, mimo rodné Bulharsko žijí hlavně vzdělanější a schopnější lidé, kteří ve státě zamořeném korupcí neviděli žádnou osobní budoucnost. Z čehož plyne, že Borisov s jejich podporou počítat nemůže, protože zrovna „Bojko“ je symbolem korupce a dobrých vztahů s mafií jako málokdo jiný.

Borisov na rozdíl od Orbána nedělá veřejné vlny a neprovokuje garnituru v Bruselu ničím horším než občasným výskytem domobran na migračně kritické hranici s Tureckem, což je něco, co beztak většina evropských politiků s výjimkou zeleného křídla tiše schvaluje. V důležitých věcech hlasuje GERB v EP vždycky věrně se zbytkem své frakce, za což se mu dostává jakési tolerance mlčením: ačkoliv poměry mezi bulharskými politiky jsou i z české perspektivy otřesné, evropský tisk se jim téměř nevěnuje.

Měsíce trvající vlny pouličních demonstrací proti Borisovovi, které přivedly do ulic skoro desetinu národa, vzájemné přetahování mezi prezidentem Radevem a premiérem Borisovem, kterého se účastnily i policejní složky, nic z toho nevzbudilo v západních novinách ani zdaleka takovou odezvu jako polsko-maďarská vzpoura proti kulturnímu bontonu. Nicméně korupce a organizovaný zločin se nedají neutralizovat pouhým mlčením a jejich důsledkem je dnešní politický pat, ve kterém se Bulharsku nebude dát vládnout ani tak, ani onak.

Bulharská mafie vzkvétá zejména na evropských dotacích, což se nejspíš bude ještě v daleko větší míře opakovat na západním Balkáně. EU je první impérium světa postavené hlavně na převodu peněz do vzdálených periferií výměnou za obchodní ústupky. Fyzickou silou hrozit nemůže a jeho skutečnou pákou je ekonomický vliv. Jenže to je přesně to, co na Balkáně vede k ještě většímu zavodnění už tak dost rozlezlé bažiny korupce. Dávno není rok 2000, kdy byla dominance Bruselu téměř absolutní, a o vliv v evropském zákulisí se ucházejí i další mocnosti. Dvě ekonomicky slabší – Rusko a Turecko – se opírají hlavně o kulturní vliv mezi ortodoxními a muslimskými Balkánci, což jsou komunity s největším sklonem k sebelítosti a k obavám ze sílícího vlivu hříšného Západu. A jedna ekonomicky silná, Čína, si zde buduje opěrné body pro své budoucí světové impérium. Číňané na rozdíl od Rusů a Turků balkánským kulturám a historii nikterak nerozumějí, ale ani jim to není zapotřebí. Bakšiš funguje po celém světě dost podobně, ať se po něm natahuje ruka bílá, žlutá, nebo černá.

Případ megalomanské dálnice v Černé Hoře ukazuje, jak vypadají následky takové bakšišové diplomacie. Černá Hora, pidistáteček o počtu obyvatel (ale nikoliv ekonomické síle) Brna s okolím, se nachází ve snad nejrozeklanějším a nejhůř prostupném koutě balkánských hor. Za středověku posloužila tato izolace jako dobrá obrana před agresivními Turky, ale budovat v takovém terénu jakoukoliv dopravní infrastrukturu je peklo, a není-li pro to dobrý ekonomický důvod, asi by se takové projekty realizovat neměly.

To také přesně řekla Evropská unie na návrh dálnice vedoucí z Bělehradu přes Černou Horu do jaderského přístavu Bar: potenciální poptávka po dopravě v regionu není taková, aby tak komplikovaný projekt ospravedlňovala, tudíž na jeho financování Brusel nepřispěje. Pro Čínu to znamenalo příležitost se prosadit. Místo nějakého posuzování efektivity projektu „zapůsobila“ na černohorskou politickou vrstvu a protlačila svoji vlastní variantu dálnice, která malý stát beznadějně zadlužila. Proběhly volby, nespokojené obyvatelstvo shodilo svoje bývalé vládce a obrátilo se s prosíkem na Evropskou unii, aby je v těžké situaci nějak vykoupila. A EU je nucena neúprosnou logikou vlivové hry k tomu, aby nakonec přece jen zafinancovala stavbu, která nedává žádný ekonomický smysl.

Západobalkánské státy jsou v unikátní pozici, kdy proti sobě můžou vybalancovávat zájmy jednotlivých mocností a čekat, která z nich dá větší bakšiš. Nebude-li Evropská unie tuto hru chtít hrát, musí počítat s tím, že kousek za jejími humny se jí etabluje vlivný protivník a bude tam provádět cokoliv, budováním základen počínaje a strategickým napomáháním ilegální migraci konče. Bude-li ji chtít hrát, musí počítat s tím, že minimálně část voličů v bohatších státech tím bude zhnusena; opravdu musí nizozemský doktor nebo dánská učitelka ze svých daní financovat politické loupežníky někde v Kosovu? I s ním se totiž počítá jako s možným budoucím členem EU, a přitom ve srovnání s tamními poměry je Borisovovo Bulharsko něco jako Říše čistých.

Budování impéria, a to i toho obchodního, je zkrátka nevděčná věc.

13. července 2021