Cesta sakramentská, hovadská

Cesta sakramentská, hovadská

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat zde.

Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.

Z iluzí o velké slovanské říši na východě byl Karel Havlíček Borovský po roce stráveném v Rusku vyléčen: „… když si vzpomenu, s jakou horlivostí, s jakou láskou ke všemu ruskému jsem překročil hranici v Radziwiłłově, musím se věru zasmát,“ svěřil se v lednu 1844 v dopise publicistovi Karlu Vladislavu Zapovi a dodal ironicky: „Bůhví je-li to ve vodě, nebo v povětří, nebo v čem jiném, že člověk tak promění smejšlení své! Co míníte? Já to připisuji kvasu a svatému M. (co naděluje dětem do punčoch).“ „Svatý M.“ ovšem byla narážka na Nikolaje I. (v dobovém českém tisku a vlastně dodnes v české publicistice i historiografii Mikuláše I.), cara vší Rusi, polského krále a velkoknížete finského, panujícího v letech 1826–1855. Havel, jak se také podepisoval, dal Moskvě v červnu 1844 rád sbohem (cesta zpátky byla „prazatracená – sakramentská – hovadská“, však se taky „dvakrát vyklopili“). Ve srovnání s Ruskem se v Čechách zdálo všechno idylické.

Toto důležité období života Karla Havlíčka, jež pro něho znamenalo zatím nejdelší odloučení od českého prostředí (do začátku nuceného pobytu v Brixenu zbývalo při návratu z Ruska přes sedm let), zachycuje bohatá korespondence, jejíž dosud nejobsáhlejší edice (přesněji: první kompletní!), jak patrno, zdárně pokračuje. Z plánovaných šesti svazků máme v ruce druhý – ten první, s dopisy z let 1831–1842, vyšel v roce 2017; do 200. výročí Havlíčkova narození (připadne na 31. 10. 2021) všech šest svazků asi neuvidíme.        

Proč Havlíček pracoval v Rusku jako domácí učitel? Vlastně proto, že na konci prvního ročníku studia teologie v srpnu 1841 podcenil obtížnost zkoušek z řečtiny a výkladu Starého zákona, s pražskou univerzitou se musel rozloučit a náhle stál před otázkou, co bude dělat dál. Usiloval o vychovatelské místo u pražského velkoobchodníka Fiedlera, nevyšlo to. Ucházel se o pedagogické místo na gymnáziu, po sedmi měsících (!) byl vyrozuměn, že neuspěl. S polskými přáteli vyrazil do Haliče, Krakova a Tater, ale to bylo jen prázdninové povyražení. A tak když mu Pavel Josef Šafařík dohodil preceptorské místo v Moskvě, řekl si, že by to mohla být užitečná praxe, a vypravil se tam přes Lvov, Kyjev, Orel a Tulu. Když poznal ruskou realitu zevrubněji, z prvního okouzlení vystřízlivěl. 

Přesto nelitoval, zkušenost to byla nenahraditelná, mimo jiné se seznámil s literárním dílem Gogolovým a snažil se je zprostředkovat českým čtenářům. V Rusku se zrodil Havlíček-publicista, poslal odtamtud do Květů své postřehy (První zkouška z československého jazyka v Moskvě), následovaly další, nakonec, ale opravdu až nakonec, tedy po Havlíčkově smrti, z nich vznikl soubor Obrazy z Rus. Také Havlíček-epigramatik přišel na svět v Rusku, zálibě v drobných veršovaných útvarech propadl, byly to pro něho, jak napsal, „malinké nádoby, do kterých vztek svůj nalívám, když ho nesmím oustně vyslovit, aby mi srdce nežral“. 

Chronologicky uspořádané „epistolární jednotky“, psané Havlíčkem (24) i jemu (70), končí prosincem 1844, to už je vychovatel dávno z Moskvy doma. Žurnalistickou činnost v Praze má teprve před sebou, zatím dlí ve „svém“ Brodě (tehdy Německém), pokouší se tam přivést spoluobčany k českému myšlení a jednání, organizuje výlety a zábavy, stává se hybatelem ochotnického divadla a při té příležitosti se zamiluje do slečny Františky Weidenhoffrové, stanou se snoubenci, avšak z manželství nakonec sejde; můžeme jen spekulovat, zda by se v opačném případě vyhnul tuberkulóze, jíž rok před ním podlehne jeho žena Julie a roku 1872 i jejich jediné dítě, dcera Zdeňka. „Fany“ všechny přežije, umírá v roce 1878. 

Francouzské, německé, polské a ruské dopisy či jejich části jsou přeloženy, cizojazyčné pasáže zůstávají zachovány ve vysvětlivkách, vše je pečlivě komentováno, dořečeno, jmenný rejstřík je opatřen anotacemi, k dokonalosti schází snad jen správná životopisná data Jana Amose Komenského, nežil v letech 1492–1570, jak čteme na s. 477, nýbrž 1592–1670, ale to přece každý ví. 

 

Karel Havlíček: Korespondence II, 1843–1844. Editoři Robert Adam, František Martínek, Petr Píša, Magdalena Pokorná a Lucie Rychnovská. NLN, 489 str. 

Jaromír Slomek

7. března 2019