Zvláštní náhoda či snad jakýsi dějinný smysl pro symboliku tomu chtěly, že zimbabwský státní převrat kulminoval právě v listopadových dnech roku 2017. 20. listopad 2017 se stal posledním dnem sedmatřicetileté vlády Roberta Mugabeho. Ve stejný den o deset let dříve svou životní pouť dokonal Ian Douglas Smith, někdejší rhodeský předseda vlády, jenž rozhodnou část svého politického působení zasvětil odhodlanému, avšak nakonec marnému boji s Mugabem vedenými maoistickými povstalci.

Dokud před pár týdny v Zimbabwe nevypuklo povstání, připomínalo zpravodajství zaobírající se tímto státem kaleidoskop kuriosních obrazů z jedné z nejchudších, nejzaostalejších a nejzkorumpovanějších zemí světa. Stobilionové inflační bankovky, posledních 217 dolarů ve státní pokladně, Mugabeho manželka – panovačná matrona mlátící své okolí kabelkou. Fraška, ovšem s reálným a tragickým obsahem, zahrnujícím nezvládnuté epidemie cholery a krvavý hon na bílé farmáře. I přesto je zřejmě dosud v obecném povědomí zapsána skutečnost, že takto to v Zimbabwe nevypadalo od nepaměti – a že současná situace není zapříčiněna neodvratitelným působením přírodních sil, nýbrž že je dílem konkrétních lidí a jejich politiky.

Protože před Zimbabwe tu byla (Jižní) Rhodesie. Stát, jenž byl pro jedny důkazem anachronismu a neudržitelnosti evropského zámořského panství, nikým nechtěnou černou ovcí Afriky, na níž bylo možno snadno svést snad všechny nesprávnosti a neúspěchy, který v té době tento kontinent zažíval. Pro druhé pak symbolem pokrytectví „mezinárodního společenství“ a nepoddajného odhodlání se mu nepodvolit a přežívat o léta déle, než kdokoli očekával. Příběh svádějící na jedné straně k pohodlné démonizaci, na straně druhé až k nekritické idealizaci v jakousi africkou antickou tragédii.

Jižní Rhodesie ovšem v žádném případě nebyla zemí idylickou, těšící se klidnému a nerušenému vývoji. Pravý opak byl pravdou, alespoň hovoříme-li o posledním dvacetiletém období, kdy příslušný územní útvar nesl (v nějaké podobě) tento název, tedy o letech 1960–1980. Ta se odehrávala ve znamení rozpadu koloniální federace, jednostranného vyhlášení nezávislosti, tvrdé mezinárodní isolace provázené ekonomickými sankcemi a kruté guerillové války.  Přesto to vše byla Rhodesie té doby ekonomicky prosperujícím státem a navzdory soudobé i pozdější ostrakizaci takového názoru lze směle prohlásit, že na poměry tehdejší (a dost možná i dnešní) Afriky také státem se zřetelně nadprůměrnou úrovní vlády práva a garance základních svobod.

Spiritus agens tohoto období rhodeské politiky byl právě Ian Smith, jehož životní příběh byl pro tuto úlohu velmi příznačný. Ian Douglas Smith se narodil 8. dubna 1919 v jihorhodeském Selukwe v rodině farmáře a obchodníka s dobytkem skotského původu. Jeho studium bylo přerušeno druhou světovou válkou, do níž se Smith zapojil jako dobrovolník v řadách RAF. Prodělal leteckou havárii a sestřel nad nepřátelským územím, z čehož si odnesl ztrátu oka a popáleniny ve tváři, a do Jižní Rhodesie, která do spojeneckého válečného úsilí přiměla v proporčním měřítku nejvíce ze všech zemí Britského impéria, samotnou Velkou Británii nevyjímaje, se vrátil jako válečný hrdina.

Bylo třeba notné dávky dějinné ironie, aby se tento příkladný britský patriot stal hybnou silou prvního jednostranného odtržení kolonie od Britského impéria od dob americké Deklarace nezávislosti, uskutečněného v (rovněž) listopadových dnech roku 1965, které vedlo k uvržení jeho země do isolace prosazované právě Spojeným královstvím.

Nelze ale přehlédnout, že tento akt nebyl dílem rozmaru jihorhodeských farmářů bažících po osamostatnění za každou cenu, nýbrž spíše pokusem nalézt řešení v situaci, která žádné dobré neměla. Jižní Rhodesie pochopitelně byla již od konce padesátých let svědkem reality africké dekolonizace. Britský předseda vlády Harold Macmillan v roce 1960 vzletně hovořil o větru změny vanoucím kontinentem, tato změna ale zhusta nabývala podob, jež měly k západoevropským ideálům o nově nastolované svobodě a demokracii nekonečně daleko, zato však skvěle naplňovaly tu představu dekolonizace, o níž snili Sověti. Jihorhodeská společnost tak měla příležitost sledovat, k jakým koncům vede někdejší britské Zlaté pobřeží (posléze Ghana) tak řečený „Africký Lenin“ Kwame Nkrumah svými megalomanskými projekty skokové industrializace, jak prospívá Guinea pod vedením paranoidního marxistického diktátora Sékou Tourého (hrdého nositele Leninovy mírové ceny za rok 1961) nebo jak se prezident Mali Modibo Keïta pokouší v afrických podmínkách imitovat Maovu politiku (s obdobnými hospodářskými a sociálními výsledky).  V Kongu se 1. polovina 60. let nesla ve znamení těžké občanské války, známé jako Konžská krize, která vypukla téměř okamžitě po vyhlášení nezávislosti, zatímco někdejší úspěšný britský protektorát Nigerie se v poměrech nově nabyté nezávislosti propadal do etnických třenic, jež zanedlouho vyústily v abnormálně krutou válku v Biafře s milionem obětí. Za těchto okolností se lze jen těžko podivovat, že vrstva bílých farmářů, jež Jižní Rhodesii fakticky ovládala, pohlížela s rostoucí skepsí na příležitost zaměnit svou dosavadní vládu, která zemi jako celku zajišťovala nespornou stabilitu a prosperitu, za pokus o systémovou změnu, která pod rouškou vznešených ideálů hrozila naprostým společenským i ekonomickým krachem.  Nejednalo se přitom o obavy nikterak abstraktní (což konečně posléze  více než názorně prokázal běh událostí sám): dominantní rhodeské „národně osvobozenecké hnutí“ bylo tvořeno nejtvrdšími marxisty a maoisty, mezi než náležel i Robert Mugabe (dodnes v západním, natož východním tisku často označovaný jako „někdejší hrdina boje za svobodu“), a spolupracovalo s mozambickými, SSSR a Čínou podporovanými povstalci.  Předpoklady pro relativně klidnější vývoj pod většinovou vládou po vzoru některých jiných britských kolonií, např. Keni či sousední Botswany, tedy nebyly přítomny.

Když labouristický předseda vlády Harold Wilson vyhlásil zásadu (znějící uším britské a evropské veřejnosti nepochybně zcela samozřejmě a opodstatněně), že Velká Británie nepřipustí osamostatnění žádné své kolonie, dokud v ní nebude nastolena vláda tamního většinového obyvatelstva, a současně deklaroval, že v každém případě Jižní Rhodesii k vládě většiny dovede, neučiní-li tak sama, byla Jižní Rhodesie, jejíž bíle obyvatelstvo bylo nikoli neprávem označováno jako „more British than the British“, postavena před hořkou volbu mezi loyalitou k mateřské Británii a vlastním osudem.  Ona „vláda většiny“ totiž pro Jižní Rhodesii mohla znamenat jediné: komunistický režim v duchu „afrického socialismu“, závislý na vydržování Východním blokem a neomylně vedoucí stát k až příliš dobře představitelným koncům. Pocit zrady a podvodu, který Ian Smith společně s politickou elitou rhodeské společnosti od té doby vůči Spojenému království chovali, tak byl ze značné části opodstatněný. Zatímco svět byl rozpolcen studenou válkou, britská vláda svými kroky vědomě směřovala k vydání části svého teritoria fakticky do sféry nepřítele – Sovětského svazu.

Následovalo již zmíněné jednostranné vyhlášení nezávislosti, jehož okamžitým důsledkem byly tvrdé ekonomické sankce a zejména vykreslování rhodeské vlády jako nejlítějších saní provozujících bezohledný apartheid. Ten mimochodem, navzdory rozšířenému přesvědčení, v Rhodesii v podobě, v jaké byl znám z Jihoafrické republiky, nikdy provozován nebyl. Ani volební právo v (Jižní) Rhodesii neznalo rasový census a v parlamentu byli zastoupeni bílí i černí poslanci, jakkoli ti první svým počtem dominovali. Přístup k aktivnímu volebnímu právu ovšem nebyl rovný, byl ovlivňován zejména majetkovými poměry, výší odváděných daní a vzděláním, tedy kritérii známými z období rozvíjejícího se liberálního zřízení přelomu 19. a 20. století téměř ze všech evropských států, kde fungoval parlamentní systém. Nižší zastoupení černého obyvatelstva bylo dále výraznou měrou zapříčiněno i skutečností, že strany usilující o dekolonizaci volby samy bojkotovaly, takže i ti jejich příznivci, kteří volebním právem disponovali, jej nevyužívali – volební účast v obvodech tvořených převážně voliči černé pleti činila méně než 25 %. Převládající idea spočívala v tom, že s postupně se zvyšující vzdělanostní a ekonomickou úrovní domorodého obyvatelstva bude přirozeně růst i jeho zastoupení v parlamentu. Přes všechny nedokonalosti konkrétního rhodeského příkladu je legitimní klást si otázku, zda takový vývoj politického systému, tedy v zásadě plynulé a postupné rozšiřování vrstev obyvatelstva participujících na státní moci, postup podobný západoevropskému politickému vývoji 19. století, nebyl a není pro společnosti, které historicky s demokracií nemají žádné zkušenosti, lepší alternativou než revoluční přístup povolávající k hlasovacím urnám náhle všechny a bezodkladně. Případů, kdy se tímto lid sám (i opakovaně) uvrhl do rukou nejhorších despotů, lze jen na africkém kontinentě nalézat nepočítaně.

Málokdo čekal, že se nezávislá, mezinárodně nikým neuznaná Rhodesie, jak se bývalá kolonie Jižní Rhodesie nově nazývala, stane něčím více než krátkodechou epizodou, jež v pár měsících ztroskotá v naprosté mezinárodní izolaci. Sankce (nedodržované zejména ze strany Jihoafrické republiky a Portugalska) však nenaplnily kýžený účinek a začátkem 70. let Rhodesie zažívala období signifikantního ekonomického růstu. Hůře na tom byla s bezpečnostní situací: střety s marxistickými a maoistickými povstalci z organizací ZIPRA a ZANLA, jejímž čelným představitelem byl Robert Mugabe, postupně přerostly v tvrdou guerillovou válku, provázenou ze strany komunistických povstalců otevřenými akty terorismu, jakými bylo např. sestřelení dvou civilních letadel (přeživší cestující jednoho z nich byli povstaleckými vojáky dobiti na zemi…).

Po pádu portugalské koloniální říše v polovině 70. let se Rhodesie, nyní téměř obklopená státy podporujícími povstalce, stávala čím dál závislejší na jihoafrické vojenské pomoci.  Ta však postupně nabývala na váhavosti a podmíněnosti, zapříčiněné zejména obdobně problematickou mezinárodní pozici apartheid praktikující Jihoafrické republiky, která byla navíc zatížena otázkou diplomatických vztahů s jinými africkými státy a snad i určitou historickou animozitou mezi rhodeskými anglickojazyčnými a jihoafrickými búrskými bělochy. Smithova vláda tím byla donucena k rozsáhlým ústupkům, konečně završeným předáním vlády domorodé většině ve volbách v roce 1979, v nichž zvítězila umírněná opozice metodistického biskupa Abela Muzorewy, který se následně stal prvním rhodeským předsedou vlády černé pleti.

Rhodeský konflikt by se tím snad mohl zdát uspokojivě uzavřen, leč nebylo tomu tak. Voleb se totiž vesměs nezúčastnily povstalecké marxistické a maoistické strany, které nepřistoupily na podmínku vzdání se násilného boje. OSN výsledky svobodných voleb, z nichž vzešla domorodá vláda, odsoudila dvěma rezolucemi, v nichž zároveň vyzvala další státy k materiální podpoře komunistických povstalců. Válka ve státě nově nesoucím název Zimbabwe-Rhodesie pokračovala. Je snad zbytečné připomínat, že v té době panujícím hrůzovládcům typu Idiho Amina či Jeana-Bédela Bokassy OSN nikdy nevěnovala ani zlomek takové pozornosti (kromě toho, že čas od času sami promlouvali na jejím Valném shromáždění).
Za této situace brzy následoval definitivní pád rhodeského státu, uskutečněný v duchu zdánlivého optimismu, kultivovanosti a nebývalého pokrytectví během jednání v Lancasterském paláci v Londýně. Zimbabwe-Rhodesie se nakrátko opět stala britskou kolonií Jižní Rhodesie a do země byl vyslán generální guvernér, aby dohlédl na pokojné předání moci. Zjevné manipulace v následných volbách byly velkomyslně přehlédnuty, o drtivém vítězství Mugabeho maoistické Zimbabwské africké národní unie ostatně nemohlo být rozumných pochybností. Kýžený mír, kterého mělo tím vším být za každou cenu definitivně dosaženo, se hned v následujících letech projevil krvavými boji mezi vítěznou maoistickou a marx-leninistickou frakcí někdejších povstalců, ústícími v masakr více než 20 000 civilistů. Cesta k dnešnímu Zimbabwe mohla začít.