V Británii otevřou nový uhelný důl. Ne, nepíše se rok 1970. Britská vláda otevření schválila minulý týden. Je však stále i tak otázkou, zda se v něm opravdu těžit začne. Proti otevření se totiž vzedmula nebývale silná vlna odporu, jakkoli se o zahájení těžby plamenně diskutuje už od roku 2014, kdy byl projekt představen.

Proti zahájení těžby razantně vyrukovali „obvyklí podezřelí“, tedy rozliční environmentální aktivisté a dnes také tolik progresivní britský mediální a intelektuální establishment. Žádný div, postavit se v současnosti za těžbu uhlí, a dokonce v samotné Británii, v lepším případě není salonfähig, v tom horším to nositele takového přesvědčení nadobro diskvalifikuje z „dobré společnosti“.

Uhlí je skoro to poslední, co je dnes v mediálně-intelektuálních kruzích Západu „in“. Válka na Ukrajině a západní sankcionování Ruska z něj ale dělají hotové „zlato“, alespoň z hlediska byznysu. Už loni se k výrobě elektřiny ve světě použilo tolik uhlí jako nikdy v dějinách a letošek to kvůli válce i sankcím více než potvrdí. Vždyť letos se ceny uhlí ve světě vyšplhaly na svá dějinná maxima a akcionáři uhelných těžařů se těší z historicky rekordních dividend.

Australsko-hongkongská společnost privátního kapitálu EMR, jež finančně stojí za plánem těžby ve zmíněném britském dole, samozřejmě také tuší velké zisky. Zároveň však ospalému přístavnímu městečku na severozápadě Anglie, Whitehavenu, v jehož katastru se důl nachází, zajistí zahájením těžby zhruba 500 nových pracovních míst. Proto záměru většina místních tleská. Proto mu konečně kývl konzervativní kabinet.

Spor o těžbu ve Whitehavenu, jak už tomu v takových případech poslední dobou bývá, tudíž proti sobě staví na jedné straně mediální a intelektuální elity a samozřejmě různé aktivisty, tedy skupiny lidí nezřídka odtržené od reality. A na straně druhé byznysové kruhy a místní obyvatele, kteří sledují tak přízemní cíle, jako je ziskovost a zaměstnanost. Bez plnění cílů druhých by nikdy nemohli ti první existovat. Protože na ty první ti druzí přízemností vydělávají, mohou si ti první dovolit setrvávat v odtržení od reality.

Jenže odtržení od reality je v případě západních elit stále nebezpečnější. Ruská agrese na Ukrajině a vzestup geopolitických ambicí Číny jsou Západu zřetelným varováním, že chce-li tváří v tvář novým zkouškám obstát, musí začít být opět – po letech, ba desetiletích – přízemní. Soustředit se tedy na zisk a zaměstnanost. Na vytváření hodnot. Na práci. Neboť pokud nebude tvořit hodnoty a pracovat, zabředne ještě hlouběji do dluhu a stane se ještě závislejší na autokraciích Východu.

Otevření dolu v Británii bychom měli tleskat a přát si, ať jde o příznak hlubší změny v postojích Západu. Západní establishment si musí uvědomit, že lpění na zelených vzdušných zámcích je stále rizikovější a že poslední doba – válka na Ukrajině i covid – zřetelně stvrzuje krátkozrakost jeho smýšlení.

Jeden příklad za všechny: Německo má být v roce 2025 ve své solární energetice z 95 procent závislé na Číně. Ta solární panely, jež Německu prodává, vyrábí z čeho jiného než z uhlí, resp. z energie z uhlí. Z uhlí, které jí tam teď budou vozit třeba i z britského Whitehavenu, protože na Evropu je „moc špinavé“. Ale alespoň že takto se Evropa vrací do hry. Vždyť jinak by jí zbyl jen dluh, oči pro pláč a čekání, až si ji, předluženou, skoupí některá z autokracií Východu.