Křemelák či drnák se říká našim dubům. Vyskytují se po celé Evropě, dokonce i v Anglii, kříží se mezi sebou, vytvářejí i takové malé místní druhy, na kterých si botanici dělají hezké disertace. Podle podmínek jsou víc křemeláky, to když třeba stojí po kotníky ve vodě, nebo víc drnáky, to když lozí po svazích vysoko nad kostelem. Dokonce mají-li šplhat po skalách a stepičkách, berou si na pomoc kamaráda šipáka a přikříží se i s ním. Nejbližší oheň to pak probere. Stejně jako křemeláky povodeň.

John Dryden v 17. století napsal: „Dub 300 let roste, 300 let drží a 300 let zaniká.“ Naše křemeláky s drnáky umějí ohledně svého růstu dělat neuvěřitelná alotria. Umějí napůl uschnout, ulomit půl koruny nebo přežít zásah bleskem a oklepat se z toho. Ovšem musíme vzít tak nějak v potaz jejich pojetí času. Šťastnější z nás prožijí svůj život spolu s dubem, v pubertě jeho první masivní úroda žaludů nás klepe do šedin či pleší. Pokud prapradědeček dragoun přinesl od Sadové žalud, mohlo by se některé z pravnoučat dočkat krásného dospělého dubu. Ovšem za předpokladu, že se nepokazí některé věci, které se zaručeně pokazí. Když nebude dost vichřic a blesků, zaručeně bude trpět nevýslovným suchem. No ale křemeláky s drnáky se na to tak trochu jako těší, protože mají v rukávech žolíky i esa.

Za souhrnným pojmem adaptabilita se skrývá nejen všeobecná přizpůsobivost, ale také několik mechanismů, kterými jsou vybaveny jen ony anebo málokterý jiný strom. U mě je velice oblíbená taková nezmaří schopnost, která by se dala přeložit dejme tomu jako „epidermální výmladnost“. Něco jako že vám projíždějící tramvaj utrhne ruku, protože jste si koupili příliš levný kabát, a ta ruka za pár měsíců doroste, když budete pít mléko a jíst dost slaniny. No ano, to se dubům děje, jakkoli nepijí mléko a nechroupají po ránu slaninku. Prostě a jednoduše jsou schopny na kmeni z kůry vyrazit úplně fungl novou větev a doplnit si chybějící část koruny. Obvykle jich dokonce udělají víc, aby bylo do rezervy, a ty pak se spolu hašteří o světlo až do úplné výhry jediné z nich.

Jak se tohle stane? Ta nejobvyklejší cesta v posledním století je konec pastvy. Stromy v pastvinách mají od dobytka přirozeně vyžraný podhled podle výšky té či oné zvířeny, a když začne tenhle prostor zarůstat bezinkou, jasanem či mléčem, dojde časem ke ztrátě spodních větví koruny. Čím déle tato zábava prostorových parazitů trvá, tím horší jsou důsledky. Pastevní stromy, které strávily celý život samotinké, jsou totiž obvykle docela nízké. Neměly nikdy důvod táhnout se do výšky, ba naopak, plná expozice by je ohrozila. Stávají se snadnou obětí rychlých dřevin, které je využijí jako oporu. Pokud včas tyto vetřelce odstraníme, dub se dokáže zachránit.

Existuje ale i zcela opačná situace, která je o to neuvěřitelnější. Tou je dub vyňatý ze zápoje. Rostl si klidně v hospodářském lese, jeden strom namačkaný na druhý. Táhlo je to do výšky a duby společně fungovaly jako jeden obří koberec, organismus odolávající bouřím i suchu. Pak někdo les vykácel a udělal buď clonovou seč, nebo dokonce výstavky a milý doubek se ocitl v úplně nové situaci. Nemusí to vyhrát, ale občas vidíme dub, který dokázal v téhle misi zvítězit, sám si snížil svou výšku a během několika desítek let si vytvořil zcela novou korunu. Košatou, rozsochatou a tak nějak očekávatelnou pro svůj druh. Tohle všechno umějí duby. Takže až z kůry vyskočí ruka a chňapne vás, nedivte se. Jen mu dejte, prosím, pár set let čas.