Tisíciletá tradice pěstování meruněk se otřásá v základech a Velkopavlovická meruňka zvlášť. To je ta nejproslulejší odrůda. Proč věci dřív šly, a dneska už nejdou? Co tak najednou? Bylo by snadné říct: Protože dřív jste si nesli od pekaře chleba v podpaždí a dneska v igelitce. Tak snadné to není. Víte sami. Šli jste od pekaře pěšky, protože to byl soused. Ti dříve narození řeknou, že pekli sami doma. Ti později si vzpomenou, že do sámošky s pecny dovrávorala avia. Zbytek má chleba za nakrájenou věc z igelitu ze supráče a jezdí pro něj kamsi za město. Pokud nemáte zrovna pole s obilím, kosu, cep, mlýn a pec, je to takhle nějak.

Meruňka je cizácký strom, který k nám invazně pronikl ze zlořečené Persie a po staletí okupuje naše sady, opíjí naši chasu a plní se do našich koláčů, místy i do buchet. Tolik agitka. Tohle dřevíčko rádo kvete z domoviny velice brzo, a to z prostého důvodu. Musí stihnout šťavnaté plody důkladně prozrát, než přijdou pekelná vedra. Meruňkový květ je na mráz zvlášť citlivý a odrůdu po odrůdě je přesně vyzkoumáno, při jaké teplotě se poškozuje sám květ a kdy už plod, i při jaké jeho velikosti. Citlivost stoupá s jeho nárůstem. Tedy čím později mráz přijde, tím je větší nadělení. Celý malér je obvykle v tom, že jedna nebo dvě noci rozhodnou o úrodě či neúrodě v daném roce.

Tuhé a dlouhé zimy se podobají těm, které znáte z vyšších poloh. Dlouho drží a furt nic. Pak jednoho dne praskne led na loužích, slunce se opře do sněhu a víte, že jaro už nic nezastaví. Zima se nevrátí. Mírné zimy jsou záludné a v nivách dolíků tím spíš. Přízemní mrazíky se kradou nad ránem a kosí kvetoucí stromy jako kulomet batalion. Výsledek vidíte často až po pár dnech. Plůdky vypadají leckdy nadějně, ale po pár dnech náhle opadají. Mráz se někdy táhne v podivných pruzích a lidi dělají psí kusy, aby úrodu zachránili. Tedy konkrétně psí kusy vám nepomůžou, ale zapalují se ohně, dýmovnice, všelijak se hadrničí a zaklíná. Případně lítáte celou noc vrtulníkem, pokud na to máte a baví vás to. Nesmíte ale moc nízko.

Falír je v tom, že se chudák meruňka probudí moc brzo, myslí si, že je doma, a nasadí do květu předčasně. Pak ale od medvěda z východu foukne tradiční sibérie a je po žížalkách. Když jsem začal jezdit do Anglie, viděl jsem šácholany v plném květu sežehlé mrazem. Hnědé chuchvalce obřích květů vypadaly na stromech opravdu děsivě a bylo to až k pláči. Bral jsem to jako šílenou pohromu v zemi, kde prakticky nemrzne, protože se to u nás nestává. Kolegové zahradníci na panství mi ale vysvětlili, že magnolie prostě obvykle takhle sežehne mráz, což k jejich kvetení tak nějak patří. Byli starší a rozumnější, tedy jsem neoponoval. Ovšem šácholan před mělnickým gymnáziem jsem si pamatoval od útlého dětství, keř, který kvetl mými oblíbenými tulipánovými květy, mi nemohl uniknout. Pravidelně jsem tedy při sobotním průjezdu wartburgu klečel na zadní sedačce a ze zadního okénka pozoroval tuto každoroční scenerii, místo abych věnoval pohled tanku T-34, který stál hned naproti. Prostě mi k němu hnědá tak moc nesedla. Teprve pozdní mrazy v roce 2011 mi ukázaly, že i u nás je to možné velice dobře. Jde prostě jen o pravděpodobnost. Stačí k tomu velmi malá změna.

Když si vysadíte meruňku do střední polohy ke štítu chalupy a v příhodné chvíli přes ni na noc hodíte plachtu, kterou postříkáte vodou, a zapálíte svíčku, nejspíš něco tu a tam sklidíte. Nebo vyhoříte. To je holt pokoušení osudu s různými výsledky. Něco jsme změnili a teď jen sklízíme, co jsme zaseli.