V západní Anglii na hranici Walesu najdete oblast tří hrabství, která jsou vyhlášena produkcí ovoce. Najdete zde i bájnou „Májovou horu“, z níž můžete přehlédnout za dobrého počasí významnou část pahorkatiny, jež dala za vznik tolika ovocným sadům. Zatímco jižnější polohy jsou rovinaté a daří se na nich především jablkům pro slavné anglické cidery, pomezí hrabství Herefordshire a Gloucestershire je jako stvořené pro hrušky. Z nich se tu vyrábí kdysi slavné perry, které nyní tak trochu vstává z mrtvých. Spolu s rakouským regionem Mostviertel a francouzským Domfront je tak poslední z někdejších rozsáhlých hruškových oblastí Evropy. Ty kdysi čítaly miliony stromů. Nápoje z nich byly rozšířenější a levnější než pivo. Šlo například o obvyklé pití při žních, někteří jedinci údajně vypili až dva britské galony denně. Což máme dobrých devět litrů. Dlužno ovšem poznamenat, že místní perry se od zbytku světa značně liší.

Spojení s mléčnou farmou je u místních „perrymakers“ stejně běžné jako v jiných oblastech. Pokud někdy uvidíte, co se stane, když kravkám přisypou do žlabu výlisky z jablek či hrušek, pochopíte proč. Tak náruživou vášeň by člověk od tak velkého zvířete nečekal. Jak říkala včera jedna farmářka: „Pro ně je to dortík, milujou to.“ Zastavuji u farmy, kde nás má očekávat osoba jménem Jarek. Pojal jsem jisté podezření, ale k mému překvapení vyleze hřmotný viking s rezavou kšticí, který bezesporu bude mluvit s těžkým skotským přízvukem. Zkusím ho tedy oslovit s tím, že hledáme Jarka, a on bručí, co mu jako chceme a že neví, kde tak asi může být. Chvilku nás ještě vodí na nos a pak prohlásí: „No dobře a teď už můžeme česky.“ Přízvuk má silný dle očekávání, ale ostravský, a ne skotský. Pracuje osmnáct let pro Toma Olivera, který patří mezi legendy a doslova umělce mezi producenty perry. Jarek nás protáhl celým závodem mezi soudky a kravkami, kdy se z něho stal hruškový básník. Pověstná komplexita jejich „blendů“ je tedy o spolupráci téhle dvojky a náš český bard na tom má výrazný podíl, protože on je tím sudem, tedy mužem mezi sudy.

V okolí Májové hory můžete strávit celý týden a nebudete litovat. Postarají se tu o vás hřejivou pohostinností roztopeného krbu, který najdete v každé hospodě s jeho sálavým teplem. Nezapomeňte v tom shonu také vyběhnout nahoru, stojí to za to. Nejspíš bude mlha, zima, jeden z mnoha druhů deště a vítr. Kolem místní kravky elegantně oděné v dokonale padnoucích svetrech. Mají na sobě dokonalý středový bílý dílec, který z nich činí výtvarné sochy v krajině. Kdepak obyčejné krávy. S trochou cynismu to vypadá jako návod pro řezníka, jak hovězinu hezky a spravedlivě rozdělit. Leč „May Hill“ je vážná věc, protože odtud podle legend pochází všechny „perry pears“, tedy hrušky, z nichž se dá lisovat a pro které platí, že jedině ty nejedlé se dají pít. Je to přesně tak, dezertní hrušky se na perry zásadně nevyužívají, postrádají patřičnou šťávu pro výlisek a chybí jim chuťová komplexita. Na úpatí této hory rostou poslední čtyři hrušky nedávno objevené odrůdy Flakey Bark, považované dlouho za ztracenou. V místní hospodě dostanete lahev na ochutnání. Její chuť vás sevře spolu se sudem, ve kterém přes rok pobývala, až se vám začne odlupovat kůže jako té hrušce kůra. Občas jsou to drsné drinky a občas pohladí jako Blakeney Red. Večer nás otec rodiny Mike vezme do obří stodoly, zatopí v kamnech a vyklube se z něj rodilý pedagog. Sejdou se sousedé a do postele se dostaneme všichni až pozdě v noci.