Tak nám Twitter došvitořil. Elon Musk, který loni nepříliš ziskovou sociální síť koupil, ohlásil změnu jména systému na X. Od dnešní půlnoci odkazuje na Twitter i doména X.com, kterou Musk koupil už roku 2017 od PayPalu.

Po letech stagnace se na poli sociálních sítí něco děje – nejde jen o Twitter samotný, ale i o Threads, novou síť spuštěnou společností Meta, která už provozuje Facebook a která má být Twitteru konkurencí. Převtělení Twitteru, X.com, má ale asi ještě větší ambice než být jen sociální sítí.

Před deseti či patnácti lety by takový záměr patrně nevzbudil skoro žádnou reakci, protože v oněch sladších a nevinnějších dobách (i když tehdy se tak nejevily) nepovažoval sociální sítě za důležité prakticky nikdo. Dnes jsou na ně naopak upřeny oči všech možných vlád, firem i jiných organizací a mezi pozorovateli převládá dojem, že s koncentrací moci v několika málo rukou se to dávno přehnalo.

Opět se oživují klasické protitrustové zákony z konce 19. století, kdy tehdejší poměry na železnici či v ocelářském průmyslu poněkud připomínaly ty dnešní, digitální. A mimo Ameriku, tedy kromě jiného i v Bruselu, se řeší otázka, zda je vůbec možné dovolit cizincům, aby ovlivňovali politické a společenské dění někde jinde.

Plány na nějaký všeobjímající X.com systém tedy nepochybně narazí na značný odpor, verbální i regulační. A nedá se říci, že neprávem. V posledních letech se mnohokrát ukázalo, že firmám z Křemíkového údolí se nedá příliš věřit, a i když je Musk mezi technologickými miliardáři spíše outsider, problém se soustřeďováním příliš velké moci v příliš malém množství rukou se týká i jeho.

Přesto bude dobré, aby se v bývalém Twitteru o nějakou výraznější „rekonstrukci“ stávajícího modelu sociálních sítí aspoň pokusili. Až příliš dlouho se považovalo za samozřejmé, že běžný uživatel za poskytované služby neplatí a že výměnou za to jeho osobní data poslouží jako prodejní artikl pro zadavatele reklamy. Nějakou chvilku to jakžtakž fungovalo, ale v dlouhodobé perspektivě se digitální služby jen z reklamy udržovat nedají. A to znamená, že by za ně uživatelé měli – aspoň trochu – platit, aby začali opět být zákazníky, a nikoliv jen mluvícím a dýchajícím zbožím.

Jenže to není jenom nepříjemné, ale v současné ekonomické situaci je to i hůř proveditelné než dřív. Značné části vyspělého světa se potýkají s inflací a průměrný člověk, jehož příjmy i úspory inflace okrajuje, zareaguje ze všeho nejdřív osekáváním zbytných výdajů. Třeba těch na digitální služby, které zase tolik nevyužívá.