Stovky let se vysazené sromy zalévaly tak, že se pod ně udělala závlahová mísa, což je takový poměrně jednoduchý hrůbek země, která vždy po takovém sázení zbude. Umně se vytvaruje a lehce uhutní tak, aby se dala naplnit několika desítkami litrů vody a cenná tekutina se nerozutekla do okolí. Právě „závlahová mísa“ je terminus technicus, který ke stromům patří a jen díky má dostatečné množství vody šanci prosáknout adekvátně hluboko. Opakovaně bývá totiž podceňováno množství vody ke stromům dodávané a způsob, jakým jsou zalévány. Nedostatek vody je jednou ze sedmi hlavních příčin úhynu stromů. Pěstitelská zkušenost z populace mizí a málokdo chápe, že kýbl nestačí.

Přitom jsou to jasné počty. Máme-li mísu o průměru metr, jde o plochu nějakých tři čtvrtě metru čtverečního. Sto litrů vody by udělalo sloupec vysoký třináct centimetrů, a pokud zaléváte dostatečně kyprou, staticky uhutněnou zem, zmizí v ní za pár minut. Prosákne ovšem pouze nějakých čtvrt metru do hloubky průměrně, u těžších zemin i méně. Tím jste nezalili strom, ale mísu, aby se zaplevelila. Nic víc. Na strom potřebujete aspoň dvojnásobek. To znamená se ke stromu vracet a zasakovat kontrolovatelné množství. Praktičtějším z nás dochází, že tohle je žrout času. Tento zásadní problém se pokusilo odstranit několik vynálezů.

Na prvním místě jsou samozřejmě devadesátkové husí krky, tedy perforované drenážní hadice, které se omotaly při výsadbě kolem balu a sloužily coby dopravníky vody rovnou do podzemí. Nápad to byl v mnohém nosný a přinesl několik výhod. Jako první se prosadil do zadlážděných ploch; jedny z prvních závlahových sond měla i Praha na Smetanově nábřeží maskované za nejmenší litinové dekly tehdejšího trhu. Stačilo přijet, odvíčkovat a předepsané množství vody zmizelo kdesi v hlubinách. Potud to bylo skvělé. I u později praktikovaných využití v běžných parcích sice všude čouhaly krky, ale okolí stromů se výrazně méně zaplevelovalo. Časem se ovšem objevily poněkud nečekané nevýhody. Zejména v letních měsících husí krky začaly vysoušet komínovým efektem zemní baly a staly se zabijáky stromů. Zpočátku se to řešilo vysypáním drobnou drtí, ale ta se brzy zanášela a omezila se průtočnost roury, takže voda mizela v podzemí stále obtížněji. Postupně se od jejich používání upustilo a občas najdeme jen němé svědky rozježděných plastů. Dnes už husí krky používáme jen jako doplňkové dopravní médium pro distribuci při zasakování.

Ve skutečnosti byla nejdramatičtějším problémem podzemní zálivky podstata správy zeleně. Totiž nekontrolovatelnost. Nedalo se téměř prokázat, že bylo zalito, a když, tak se vůbec netušilo kolik. To bylo pro mnoho stromů fatální. Samozřejmě se tu časovou náročnost snažíme suplovat jinými nápady, z nichž nebývalého rozšíření se v suchých letech 2015-2018 dočkal pytel. Přinesl zásadní společenské zjištění, totiž že nejde o peníze, ale o lidi. Tedy aby se našel někdo, kdo stromům vodu doveze. Po stránce kontroly je na tom sice pytel o něco lépe, protože je buď prázdný, nebo plný, ale vizuál mokré mísy je v tomhle nepřekonatelný. V západní Evropě se proto rozšířily vysoké límce pro opakované použití, do kterých můžete rychle nalít dvě stě litrů a jet dál. Vsákne se to. Samozřejmě, zaplevelení mísy je opět ve hře. Ale je zde zabezpečena dobrá distribuce vody a zjevnost zálivky včetně toho, zda byl límec skutečně plný, či nikoli.

Výše zmíněné ovšem ukázalo potřebu toho, aby se strom co nejdřív osamostatnil a jeho potřeby se umořily tak nějak samy. O tom zas příště.