ANALÝZA: Eurozóna už Česku není elitním klubem. V pátek se zhoršil rating Francie, Estonska, Lotyšska i Litvy, kteréžto země všechny platí eurem, zatímco český rating se stále zlepšuje.

Máloco ukazuje současnou tak častou plytkost české veřejné diskuse zřetelněji než debata o přijetí eura. A vůbec neplatí, že vše v této diskusi již bylo řečeno! Naopak, eurozóna se od roku 2004, kdy se Česko vstupem do EU zavázalo euro přijmout, celkem zásadně proměnila – a proměňuje. A měla by se tedy vyvíjet i diskuse o euru.

Postupnou proměnu eura – a eurozóny – reflektují třeba hodnocení ratingových agentur, zpravidla se zhoršující. Jak to demonstruje třeba páteční zhoršení ratingu Francie agenturou Standard & Poor’s.

Nejde o výjimku. Již jen šest z dvaceti zemí eurozóny má podle agentury Standard & Poor’s lepší rating než Česko. Jedná se o Německo, Rakousko, Nizozemsko, Lucembursko, Finsko a Belgii. Nikdy v historii nemělo tolik zemí eurozóny stejný nebo horší rating než Česko, což samo o sobě staví otazník za výhodnost vstupu Česka do eurozóny.

V pátek Standard & Poor’s zhoršila rating nejen Francii, ale také dalším ekonomikám eurozóny, konkrétně Estonsku, Lotyšsku a Litvě, a to kvůli dopadům války na Ukrajině. Dluhová zátěž eurozóny neustále narůstá – a její souhrnný rating se ruku v ruce s tím zhoršuje –, přičemž přímé náklady s tím spojené by v případě přijetí eura neslo i Česko.

Když Česko 1. května 2004 vstupovalo do EU, mělo dle Standard & Poor’s celkem 100 % členských zemí eurozóny, včetně Řecka, lepší rating než ČR. Nyní už je to jen 30 % zemí eurozóny. To je docela sešup za necelých 20 let. Český rating se totiž neustále zlepšuje. Naposledy se zhoršil koncem 90. let, když ještě eurozóna ani neexistovala.

Zhusta se zhoršující ratingy členských zemí eura, zdaleka nejen Francie, Estonska, Lotyšska či Litvy, jasně říkají, že eurozóna dnes již není elitním klubem, jakým bývala třeba právě roku 2004, kdy Česko do EU vstupovalo.

Jenže tuzemští politici, ale i mnozí veřejní komentátoři, pokud jsou vůbec schopni k euru zaujmout alespoň trochu zevrubnější a promyšlenější stanovisko, jako by se zasekli v době před dvaceti lety. Takové zatuhnutí v minulosti je stěžejním důvodem oné plytkosti celé diskuse o euru. Euro je viděno jako všelék na rozličné neduhy – je to přece měna elitního klubu a Česko je postkomunistická, zaostalá země!

Bez hlubší analýzy tak dnes stoupenci eura tvrdí třeba to, že by s ním Česko v uplynulých letech neprocházelo tak mimořádně vysokou inflací. Ale o co zastánci eura tento svůj názor – předkládaný navíc často jako danost, o níž se snad ani nepochybuje a nediskutuje – opírají? Vždyť jakmile by měli tuto údajnou danost podepřít alespoň trochu validním argumentem, ocitnou se v úzkých. Proto právě celá diskuse o euru „raději“ končí jen u povrchních výkřiků, které jsou nehodné snad i branže politiky, tedy branže nutně zjednodušených hesel a zkratek.

Pravda je tedy jinde, než míní stoupenci eura. Pokud by totiž Česko platilo eurem, pak by dokonce mělo nedávnou mimořádnou inflaci velmi pravděpodobně výraznější, než tomu bylo a je s korunou.

Zaprvé proto, že koruna od začátku ruské invaze na Ukrajinu do konce loňska oslabila – např. vůči dolaru – méně než euro. Oslabování měny je přitom proinflační.

Zadruhé proto, že díky setrvání při koruně Česko mohlo zvýšit základní úrokovou sazbu výrazně výše než eurozóna. Čím vyšší úrok, tím silnější jsou protiinflační tlaky. Jestliže by tedy Česko platilo eurem, a ne korunou, jeho obecná inflace by se podobala třeba té estonské. Tudíž by se nezastavila na úrovni osmnácti procent, ale kulminovala by třeba kolem úrovně 25 procent.