Prvního května to je 20 let České republiky v Evropské unii a také rovných 20 let nejdéle působícího europoslance v Evropském parlamentu Jana Zahradila (ODS). Dlouholetý politik se v červnových volbách rozhodl už znovu nekandidovat, v rozhovoru deníku Echo24 nicméně hovoří o svém dalším angažmá i o tom, jak se poměry v Evropě v průběhu let měnily.

20 let v Evropském parlamentu je dlouhá doba a úctyhodný výkon. Jak na to zpětně nahlížíte?

Fakt je, že jsem čtyřikrát přivedl ODS do Evropského parlamentu, a to i v roce 2014, když jsme na tom opravdu byli velmi bídně, ale možná právě proto ta kampaň byla taková, skoro bych řekl nejlepší. To byla ta slavná petice pro korunu.
Jen europarlament se za těch 20 let vyvinul nějakým způsobem. Bohužel podle mého názoru ne k lepšímu. Dneska je to ideologičtější, v těch posledních 5 letech zelená agenda prosákla úplně do všeho, byť teď se snad začíná to kyvadlo alespoň trochu vracet do nějaké vyváženější polohy. A hlavně tu poslední dobou funguje taková až skoro bych řekl panika, boj proti dezinformacím a hledání vnitřních nepřátel. To je něco, co mi vůbec nesedí a začíná to tou atmosférou připomínat trochu doby dávno minulé.

Proč si myslíte, že se něco změnilo? Přišla nová politická generace, přišly nové trendy, změnilo se něco v uvažování lidí?

Europarlament je specifická instituce, protože to bylo vždycky nejvíce prointegrační těleso ze všech těch evropských institucí a takzvaně nejvíc federalistické. Prostě chtěl další pravomoci na úkor národních států. Uvidíme, jak se nám to změní po letošních volbách, jestli tam naberou větší síly spíše národně orientované politické síly, které si spíš přejí zachovat tu národní suverenitu a neodevzdávají další pravomoci na evropskou úroveň. Ta politika se mění možná právě v reakci na to, že ta integrace prostě už bylo v minulých letech v posledních letech moc.

Myslíte, že to bude jedno ze stěžejních témat následujících eurovoleb? Nebude to třeba migrace?

Myslím, že migrace bude jedno z čelných témat jednak proto, že opravdu jsou některé země, pro které už to představuje vážný problém. Jednak my v té střední a východní Evropě se na to díváme trochu s obavami, kdybychom to nechali dojít až do toho stavu, v jakém se to nachází například v Nizozemí.

Druhé téma možná bude nějaký racionálnější přístup k té zelené politice, ke Green Dealu, protože se ukazuje, že celá řada těch parametrů a různých časových lhůt a podobně, kterou jsme si nebo si Evropská unie stanovila v minulosti, byly nereálné. A opravdu by poškodily evropský průmysl a evropskou konkurenceschopnost. Třetím tématem bude možná bezpečnost, což se akcelerovalo válkou na Ukrajině. Ale musím říct, že tam jsem opravdu velmi, velmi podezřívavý, protože to asi některým státům jako Francii může posloužit, aby se v tom rozehráli nějakou vlastní agendu.

Jak vnímáte aktuální českou nabídku pro červnové eurovolby? Vy jste byl nepřítelem spojování v rámci koalice Spolu, ale nepomůže to vyrovnat síly hnutí ANO?

Mám pocit, že hnutí ANO trochu hraje teď tu národoveckou kartu, kterou ODS trochu opustila, i když konkrétně Saša Vondra se to snaží vracet trochu do hry. Ale je otázka, jestli na to už není pozdě. U paní Nerudové nemám pocit, že se rozhodla, že bude hrát takovou tu výrazně proevropskou strategii v naději, že tím stáhne nějaké voliče, třeba TOP 09 nebo Pirátům a že na tom postaví svůj volební úspěch.

Pak tam máme zřejmě nějaké překvapení v podobě nějakých těch menších subjektů, které by mohly překonat 5 procent, což bude zajímavé z hlediska formování politické scény před parlamentními volbami příští rok. Pokud někdo z těch menších nebo malých, takových těch protestních stran překročí 5procentní hranici a urve tam nějaký ten mandát, tak se to určitě kolem něj začne hemžit a začne se to trochu nabalovat a možná začne docházet k nějakému spojování.
To bude další zajímavá věc, která s tím bude souviset a myslím, že to může akcelerovat nějaké vnitropolitické pohyby na naší politické scéně.

Když se podíváte na těch 20 let, co považujete za svůj největší úspěch a jak třeba vzpomínáte na úplné začátky?

Na začátku, když jsme tam přišli, europarlament byl po té technicko-byrokratické stránce takový volnější a svobodnější. Teď vlastně v rámci té takzvané transparentnosti se na nás navalila spousta byrokratických povinností. Všechno se musí prokazovat, dokazovat, vyplňovat. Člověk si tam někdy připadal jak ve škole. Je to někdy jako takové dětinské, co ta europarlamentní byrokracie po nás všechno chce. Myslím, že ten europoslanec má mít při výkonu svého mandátu nějakou volnost a nemá být příliš svazován nějakými vnitřními regulemi.
Pokud jde o největší úspěch, zmínil bych věc, která tady asi nikomu nic moc neřekne. V roce 2009 jsme vlastně ze země vydupali úplně fungl novou politickou skupinu, tedy evropské konzervativce, evropskou konzervativní a reformní stranu, kterou jsem napřed vedl já 10 let a po mně to převzala současná italská premiérka Meloniová. Nikdo tomu nevěřil, že to přežije. No, vydrželi jsme a dnes zase, jak doufám, budeme aspirovat po eurovolbách na pozici 3. nejsilnější frakce, což je takový ten kingmaker. A myslím, že se opravdu prokázalo, že jsme změnili atmosféru v parlamentu a vůbec v evropské unii směrem k nějakému racionálnějšímu, pragmatičtějšímu chápání té integrace v opozici proti federalismu a centralismu, který tam představoval ten hlavní proud. To považuju za nutné zdůraznit.

Máte pocit, že třeba právě tato frakce může do budoucna i vzhledem k těm různým náladám nejen u nás sílit?

Tam samozřejmě máte ještě tu druhou, výrazně euroskeptickou a radikální frakci, tedy Identita a demokracie, kde sedí třeba poslanci od pana Okamury. Některé strany oscilují mezi tou naší frakcí a tou druhou. Třeba se nám teď stalo, že od nich k nám přišla finská strana. V příštím volebním období to vypadá, že ještě přejde jedna. Ale obecně věřím, že bude sílit tento, já ho nazývám národně konzervativní proud. Takový ten, který třeba ve Spojených státech reprezentuje ta současná podoba republikánské strany, což je trochu jiná pravice než ta pravice, na kterou jsme byli zvyklí třeba v 90. letech. Každopádně je vidět, že v Evropě tento proud začíná sílit.

Na nedávném kongresu ODS jste prohlásil, že se stahujete na „střídačku“ a kandidovat už nechcete. Co vaše další politická budoucnost?

Mě teď nic nehoní, můžu počkat. Myslím, že takový hraniční kámen nebo prostě deadline mého politického rozhodování budou parlamentní volby roku 2025. Netajím se tím, že pokud se koalici Spolu nepodaří zopakovat ten volební úspěch z roku 2021, měli bychom se z té koalice prostě vyvázat, abychom zase začali jednat samostatně jako ODS. A vůbec bych se nebránil, a to říkám také, a velmi hlasitě a otevřeně, abychom třeba vyjednávali o nějaké příští vládě i s hnutím ANO.

Viděl byste se při případné kandidatuře do nějakých voleb spíš jako v té sněmovní části, nebo si dokážete představit třeba i nějaké senátorské, krajské a jiné angažmá?

Krajská politika se mě nikdy netýkala a nemá v úmyslu do toho naskakovat, abych kolegům, kteří už se v tom angažují, neředil jejich portfolio. Senát mě taky v zásadě nikdy moc nezajímal. Pokud jde o kandidaturu do sněmovny, to je otevřená otázka. Upřímně řečeno, pokud by třeba pražskou kandidátku vedla znovu paní Pekarová, dovedu si velmi těžko představit, že bychom mohli být spolu. Spíš protože jsem si vlastně nikdy nevyzkoušel exekutivní funkci, tak pokud by tam po těch volbách v roce 2025 byla nějaká příležitost, tak to je určitě něco, co by mě zajímalo.