Stalo se nevyhnutelné, nad vůlí Pekingu zvítězila příroda. Po třech letech až drakonicky vymáhané politiky „zero covid“ náhle centrální čínská vláda provedla zásadní obrat a uvolnila otěže. Momentálně se covid v miliardové zemi šíří fantastickým tempem – odhaduje se, že denně jej chytí přes 30 milionů Číňanů. Podle oficiálních statistik je zatím úmrtnost nulová, o čemž by se dalo s úspěchem pochybovat. Ačkoliv je varianta omikron daleko mírnější než předešlé podoby viru SARS-CoV-2, při třiceti milionech nákaz denně nějací mrtví musejí být; i zlomený palec u nohy má nějakou (nenulovou) úmrtnost.

Covidová epidemie byla všude ve světě poučnou příležitostí zjistit, kolik vůle, zvůle i touhy po moci a pořádku za každou cenu se skrývá v politických vrstvách různých států. Demokratické státy, které za normálních okolností chodí kolem lidských práv po špičkách, bez většího donucování sáhly do arzenálu autoritářských režimů a vymáhaly po obyvatelstvu značně různorodá opatření, od vysloveně stupidních (na české „kafe v sáčku“ se bude vzpomínat ještě dlouho) přes zřetelně represivní (zákaz cestování do sousedních okresů) až po strašidelně těžkoruká (Kanada a její obstavování bankovních účtů některým proticovidovým demonstrantům).

Autoritářské státy jako Čína samozřejmě žádné velké pobízení k dalším autoritářským praktikám nepotřebovaly a čínská opatření se nakonec ukázala jako nejtvrdší, nejdelší a patrně i nejnákladnější. Na podzim 2022 už bylo patrné, že politika „zero covid“ ohrožuje dlouhodobé výhledy čínské ekonomiky. Neustálé lockdowny v průmyslových oblastech destabilizovaly čínské podniky, ale zejména ničily důvěru, kterou v čínské dodavatele dříve měly zahraniční firmy.

Průměrnému byznysmenovi je možná jedno, jaký politický systém vládne někde v Hongkongu či na Tchaj-wanu, ale není mu jedno, pokud dochází k výpadkům zásobování důležitými komponentami nebo zbožím. A v obrovské jižní a jihovýchodní Asii, kde je domovem skoro polovina lidstva, se konkurenční dodavatelé vždycky najdou.

Tuto skutečnost nedokázal kompenzovat ani rozvoj zcela jiného, parazitního sektoru ekonomiky, kterým byla mašinerie kolem PCR testování. Jelikož čínské obyvatelstvo muselo podstupovat PCR testy víceméně neustále, narostl objem „testovacího průmyslu“ na zhruba dvě procenta čínského HDP.

Můžeme se jen domýšlet, kolik těch firem dodávajících testy po miliardách ve skutečnosti patřilo různým vlivným soudruhům a jejich příbuzným a jaký byl reálný efekt těchto obřích zakázek na míru „tiché zkorumpovanosti státu“, který přitom oficiálně stíhá korupci tak tvrdě, že největší provinilci mohou počítat s trestem smrti.

Zero covid je nyní „odpískán“, Čína si teď projde zrychlenou epidemickou vlnou a její pomyslný kalendář se srovná se zbytkem světa. Pozici předsedy Si Ťin-pchinga epidemie nijak neohrozí, nedávno získal na sjezdu strany další pětileté období a sebrat mu jej by mohla leda kmotřička smrt. Pochybnosti o tom, zda je vedení země opravdu tak racionální, jak se prezentuje, ale zůstanou.