Některé mýty ohledně práce soudců před rokem 1989 vyvracel v rozhovoru pro Rádio Prostor ředitel Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR) Ladislav Kudrna. Podle něj není pravda, že soudci neměli jinou možnost než odsoudit nedovolené opuštění republiky. Kudrna se zamyslel i nad celkovým postavením soudců za totality: nikdo podle něj nikoho nenutil stát se trestním soudcem. Debatu nad justicí v dobách nesvobody v české společnosti vyvolala kandidatura Roberta Fremra do Ústavního soudu. Veřejně se začalo propírat jeho rozhodování v takzvané kauze Olšanské hřbitovy z roku 1988. Ta byla zřejmě zmanipulována komunistickou tajnou policií. Fremr navíc mezi lety 1983 a 1985 soudil i politicky citlivé případy nedovoleného opuštění republiky.

Podle nového předsedy Ústavního soudu Josefa Baxy, se československý soudce před listopadem 1989 zkrátka nemohl vyhnout určitým typům případů. Ředitel ÚSTRu však takovouto argumentaci odmítá. „Přece nikdy, nikdo nikoho nenutil, aby se v době normalizace stal trestním soudcem,“ poukazuje na jednoduchou skutečnost Kudrna.

Ten navíc podotýká, že komunistickému režimu poplatní soudci navíc mnohdy jednali v rozporu s platným právním řádem. Například právě v případě trestného činu nedovoleného opuštění republiky prý neměli soudci jinou možnost, než soudit dle paragrafu 109 trestního zákona z roku 1961, který tento „zločin“ trestal sazbou až pěti let, propadnutím majetku a zbavení občanství. To však není pravda, vyvrací tento názor Kudrna, protože v roce 1976 ČSSR ratifikovala Mezinárodní pakt o občanských a politických právech, který byl nadřazen právu domácímu.

„V něm se jasně říká, že každý může svobodně opustit kteroukoli zemi i svou vlastní. Tedy i soudci v době normalizace měli volbu, jakým způsobem budou přistupovat k nedovolenému opuštění republiky,“ tvrdí Kudrna.

Na otázku, proč česká společnost po sametové revoluci neřešila personální obsazení soudního aparátu důkladněji, nalézá Kudrna odpověď ve skutečnosti, že tehdy občané zkrátka řešili jiné problémy. „Většina obyvatel země byla doslova opilá svobodou a těmi možnostmi, které čtyřicet let neměli,“ říká. Archivní materiály, které by detailně odkryly činnost normalizačních soudců, navíc nebyly široké veřejnosti dostupné.

V dnešní době se však Česká republika mohla vášním, které Fremrovu kandidaturu obklopují, poměrně jednoduše vyhnout. „Vyrostla tady celá nová generace soudců, která v žádném případě není zatížena komunistickou minulostí,“ naráží Kudrna na možné řešení.