Sovětská armáda vtrhla do Afghánistánu 27. prosince 1979 ve snaze udržet spřátelený režim v této pro ní strategické zemi. Moskva původně počítala jen s několikatýdenní operací, akce ale nakonec vyústila v devět let trvající krvavou válku, v níž na jedné straně stály sovětské okupační jednotky a afghánská vládní vojska, a na druhé mudžáhidové, podporovaní Pákistánem a USA.

Sovětské vojenské dobrodružství skončilo v roce 1989 odsunem sovětských vojsk. Po rozpadu SSSR v prosinci 1991 však veškerá podpora Afghánistánu ze strany Moskvy skončila, což vedlo ke svržení vlády rukou mudžáhidů v roce 1992 a krátce poté k zahájení druhé afghánské občanské války.

Sovětská vojska do země vpadla po sérii převratů, v nichž se u moci střídaly jednotlivé frakce prosovětsky orientované Lidové demokratické strany Afghánistánu (LDSA). Jeden z posledních vedl Háfizulláh Amín, který svrhl a nechal zavraždit sovětského spojence Núra Muhammada Tarakího. Tvrdému jádru afghánských komunistů a také sovětskému vedení v čele s Leonidem Brežněvem se nelíbily diktátorské praktiky Amína, a sovětské politbyro se proto rozhodlo pro vojenský zásah.

Útok na prezidentský palác v Kábulu zahájily jednotky zvláštního nasazení sovětské armády a elitního bojového útvaru Alfa. Sověti brzy získali kontrolu nad Kábulem, ještě téhož dne byl popraven Amín, na jehož místo Moskva dosadila lépe ovladatelného Babraka Karmala.

Na Západě se zvedla proti sovětské invazi vlna protestů. Vpád ukončil desetiletí politického uvolňování v období studené války, zmrazena byla také dohoda o odzbrojení SALT II. Několik desítek zemí v čele s USA a většinou dalších západních mocností se také na protest proti válce v Afghánistánu odmítlo účastnit olympijských her v Moskvě v roce 1980.