Součástí starých řeckých bájí je pověst o Sisyfovi, který se pokoušel obelstít smrt a byl za to bohy krutě potrestán: jeho údělem je valit donekonečna obrovský kámen na kopec, jen aby mu těsně pod vrcholem vyklouzl a zřítil se zase dolů. „Sisyfovská práce“ je marná, bezvýchodná a nesmírně těžká. Málokdo se o ni uchází dobrovolně.

Vítěz řeckých voleb, Kyriakos Mitsotakis, je patrně určitou výjimkou, protože řídit Řecko není žádný med a připomíná to spíše Sisyfovo prokletí. Řecká ekonomika stále ještě bojuje s obřím dluhem nasbíraným z minulých let, který by sám o sobě mohl hrát roli onoho balvanu tlačeného do strmého kopce; je to mrtvá váha visící na státních financích i na soukromém podnikání (které, koneckonců, musí platit daně k jejímu extrémně pomalému umořování). Porodnost je nízká, což slibuje další problémy do budoucna. A navíc je Řecko, vzhledem ke své geografické poloze, vystaveno neustálým migračním proudům ze sousedního Turecka a občas i vzdálenějších zemí, jako je Egypt. Víceméně nikdo z těch lidí přitom v Řecku zůstat nechce, chudí by mohli být i doma. Jejich cílem je vzdálené Německo nebo Švédsko, sociální ráje, kde z bankomatů po vložení správné kartičky vyleze dostatek peněz. Řekové tak trpí tím, že se nacházejí na cestě mezi, surově řečeno, Přemnoženými a Idealisty.

Právě setrvalý tlak migrace, který se v řeckých vodách stará o neustálé mediální scény a v řeckých ulicích o méně medializované, ale setrvalejší konflikty mezi starousedlíky a migranty, přispěl k tomu, že levice v posledních volbách propadla. Řecko bývalo dříve značně levicová země, se silnou komunistickou stranou a později s podobně silným uskupením jménem Syriza, jehož charismatický politik Janis Varufakis se stal častým řečníkem na západních konferencích. Ale Řekové si z dění v posledních letech udělali celkem jednoznačný záměr: postmoderní levici se v migračních věcech prostě nedá věřit. V jejím konceptu světa jsme všichni vlastně něco jako sourozenci, již jsou povinni vzájemně si pomáhat až do roztrhání těla, a národní stát je podivný pohrobek krvavého 20. století, který je potřeba co nejdříve rozpustit a vypustit; a nelze-li takového stavu dosáhnout demokratickým způsobem, vždycky je možno naředit původní populaci dostatečným počtem běženců, aby trochu ztratila svůj měšťácký charakter.

Tento přístup je obtížně slučitelný s realitou i v bohatých zemích, jako je Německo, které přece jen mohou nějakou dobu zasypávat vzniklé problémy penězi ze svých tučných státních kas. V Řecku je ovšem zcela totálně „mimózní“, neboť zadlužená země rozhodně není schopna hrát roli nezištné pečovatelky o čím dál početnější zástup sedmnáctiletých Syřanů, kteří všichni po cestě nešťastnou náhodou ztratili doklady, a stihli dokonce zapomenout syrský dialekt arabštiny. (Středozemní moře by se mělo jmenovat spíš moře Zapomnění.) Jeden z mnoha výsledků voleb, na kterých se to dá ilustrovat, je skutečnost, že zatímco v Německu získávají fanaticky idealističtí Zelení mezi 10 až 20 procenty hlasů, strana Zelených v Řecku se v posledních volbách musela spokojit s 0,4 % hlasů a ani předtím na tom nebyla zásadně líp. Zato se do řeckého parlamentu dostaly hned tři strany z pravého konce spektra, všechny podstatně tvrdší než Mitsotakisova Nová demokracie: „Sparťané“, „Řecké řešení“ a „Vítězství“. Dohromady mají 34 křesel ve třísetčlenném parlamentu, a i když Mitsotakis může pohodlně vládnout bez nich, jejich relativní úspěch naznačuje, že řečtí voliči kladou na migrační problémy velký důraz.

Mitsotakis získal v parlamentu nejstarší demokracie světa absolutní většinu, což ho na jednu stranu může těšit, na druhou to znamená, že za valení obou kamenů, ekonomického i migračního, zodpovídá hlavně on sám. Snad mu v tom budou Zeus, Apollon a Héra aspoň trochu pomáhat, neboť od zbytku Evropy se nejspíš žádné velké pomoci nedočká.