Německý kancléř Olaf Scholz se nechal slyšet, že jaderná energie je v Německu „mrtvý kůň“. Je to reakce na požadavky části opozice, aby se znovu zapnuly loni odstavené jaderné elektrárny, což na svém sjezdu podpořila i vládní strana FDP.

Být politikem znamená říci jen to, co vám v dané chvíli vyhovuje. Jaderná energie v Německu je patrně opravdu mrtvá, protože elektrárna není varná konvice ani fén, aby se dala jen tak jedním tlačítkem nahodit. Potřebuje průběžnou péči a opravy, aby se udržela v použitelném standardu, a vzhledem k tomu, jak dávno první rozhodnutí o odstavení elektráren padlo, se do německé infrastruktury, odsouzené k zániku, samozřejmě zbytečně „nestrkaly peníze“; není tedy jasné, zda by i poslední tři elektrárny, odstavené loni, vůbec ještě splňovaly bezpečnostní podmínky pro další spuštění. To je koneckonců problém, který zná – v menším formátu – každý provozovatel historické parní lokomotivy. Jakmile se něco vyřadí z provozu, začne to chátrat.

Zánik jaderné energetiky má mnoho rozměrů a nepatří mezi ně jen zavírání elektráren. Ubývá i odborníků, omezují se vysokoškolské obory zabývající se jádrem, společenská prestiž jaderného inženýra klesá do záporných hodnot. A aby toho nebylo málo, k německé národní povaze patří i touha celý tento komplex strachu vyvážet i do dalších zemí, aby pokud možno nejen Němci a Rakušané, ale všechny evropské národy jednoho dne spatřily božské světlo obnovitelných zdrojů a odvrhly svoje pohanské reaktory na smetiště dějin.
Naštěstí narazilo aspoň to poslední zmiňované úsilí na mezinárodní úrovni na značný odpor. Země, kde není zelené hnutí tak silné jako v Německu nebo v Rakousku, nenaskakují na protijadernou hysterii. Náš druhý největší soused, Polsko, se dokonce rozhodl si několik jaderných elektráren teprve vybudovat.

V České republice jsou zatím „atomoví koně“ živí a pomáhají táhnout naši ekonomiku. Nejedná se jen o Dukovany a Temelín, ale i o FJFI ČVUT, výzkumný ústav jaderný v Řeži a také o nehmatatelnou, ale vysokou prestiž, které se u nás jaderná věda a technologie těší. Snaha spolků, jako jsou Jihočeské matky, sponzorovaných z Rakouska, naštěstí nedokázala překonat racionalitu zdejšího obyvatelstva. A pokud dojde v Evropě k širší jaderné renesanci, možná z toho budeme moci i těžit.

Znamená to ovšem si svoje koně nezabít. „Proč by to někdo dělal?“ zeptá se teď nejeden čtenář. Třeba proto, aby se zalíbil v Berlíně. Kvůli zalíbení se mocným se leckdy dělaly i horší věci. Je to jedna z tradičních slabin naší politiky.