Překonáváme horský masiv nekonečnou hodinou strávenou v serpentinách a fabia se v albánských horách má co otáčet. Se soumrakem se před námi otevře několikahektarová náhorní plošina skrytá mezi štíty, která je pro pastvu jako stvořená. Taky jí vévodí salaš, na kterou míříme. Poslední paprsky slunce nás doprovázejí na pár set metrech kamení, které škodovce úplně nešmakují, zdánlivě tady takové auto nemá co dělat. Vmžiku se setmí, ovčák přinese plechovou odlívku rakije a ponechá nás osudu. Stihnu se jenom zeptat, jestli jsou psi hodní. Říká: „K lidem jo.“ Stráží nás celou noc schoulení do klubíček ve větru a dešti. Ráno rozeženou stádečko koní a uvolní cestu pro tisíce ovcí, které se rozezvoní po pláni. Pastevci je hrdelními křiky pohánějí a nezní to laskavě.

Svahy jsou porostlé nesouvislým porostem dřevin, které, jakkoli jsou letité, zachovávají si spíš výraz keřů než stromů. Sucho a pastva nejspíš nikdy neumožní vznik souvislého lesa, který se tu objevuje za příznivých podmínek odvrácených svahů spíš výjimečně. Zatímco naše krajina stopám někdejší tisícileté pastvy zdatně odrůstá, zde ještě vládne zcela nemilosrdně a určuje veškerý běh věcí. Tady nahoře převládají ovce, protože je tu dostatek obrůstajících trav. V nižších polohách už je to hlavně na kozách, anžto ty velice baví okus dřevin a dokážou je velmi účinně plenit. Sledovali jsme obrašky okusových forem dubů, jejichž pozdní výhony se stávají kozí pochoutkou. V tom keři byste dub vůbec nehledali, jmenuje se Quercus coccifera a vypadá velice jako drobnolistá cesmína. Četné žaludy ovšem napovědí pravou identitu keřů málokdy dosahujících velikosti stromů.

Docela účinně se pichlavými listy brání okusu po většinu času, ale v rašení nikoli. Jeho schopnost opustit kozí horizont je dána vznikem zmíněných okusových forem, které připomínají jehlancové kreace zimostrázových plotů v okrasných zahradách italského ražení. Koza ovšem každý rok ukousne přece jen o kousínek méně, a jehlan tak postupně nenápadně po celém svém objemu přirůstá. Pak jednoho krásného dne nastane ten kouzelný moment, kdy koza prostě už nedosáhne na středový terminální pupen. Ten v sobě probudí celoživotní touhu i zadání a vyžene veškerou dostupnou silou klidně metrový výhon, přirůstající třeba třikrát ročně. V tu chvíli se z keře stává strom. Ovšem ne každému se to povede. Tyto doubky jsou stálezelené a u nás v tuhých zimách namrzají. V brněnském arboretu jeden takový chovají léta v chráněné tranšeji.

Na duby je tato krajina velice bohatá, cestou potkáváme i krásné cery, které zasahují až na jižní Moravu. Spolu s nimi se míchají (ale nekříží) duby uherské s krásně velkými laločnatými listy obsypané sladkými žaludy. Jsou tak vzácně k vidění, protože nízký obsah třísel z nich činí velice oblíbenou kořist všeho živého, a sotva spadnou na zem, dlouho se tu neohřejí. Pokud je neoberou sojky ještě na stromech. U nás jsou poměrně výjimečně k vidění v zámeckých parcích. Oba zmíněné druhy tu nabývají kmenných forem a jsou součástí pěkného lesa. Tady nahoře rostou duby jiné, ještě o chloupek tvrdší. Šipák a libaňák. Quercus pubescens a Quercus libani. Ten první k nám zasahuje areálem do Čech a vzácně se vyskytuje na stepích. Druhý můžeme vidět tak leda v průhonickém parku, kde je krásný kus. Všechny zmíněné duby by nás měly velice zajímat, protože odolávají suchu a prošly testem adaptability v trvale spásané krajině. Právě takové stromy klimatický „drift“ nepřekvapí.