Naše suverenita je vývojem v Evropě a v celém západním světě opět v osudovém ohrožení, řekl exprezident Václav Klaus v projevu k 106. výročí české státnosti před pražským Obecním domem. Zmínil mj. deindustrializaci, hromadění dluhů a růst byrokracie. V závěru zkritizoval vládu Petra Fialy, kterou označil za napomáhače neblahého vývoje. Projev publikujeme v plném znění.

Podle exprezidenta se česká „suverenita pomalu a plíživě okrajována, oslabována a likvidována ve prospěch suverenity bruselské centrály Evropské unie“.

Klaus dále řekl, že „dnes už si nemalá část našich spoluobčanů uvědomuje hospodářský a společenský úpadek, do něhož nás Evropská unie a současný společenský vývoj v Evropě přivádějí. Ztráta konkurenceschopnosti, deindustrializace, neustálé hromadění větších a větších dluhů, zákazy všeho možného (i nemožného), regulace a stále bobtnající byrokracie – to je naše současnost“.

„Není však v tom s námi naše vláda a naši politikové. Ti by dnešní den oslavovat neměli. Ti přijali nedůstojnou roli napomáhačů současného neblahého vývoje. V Bruselu bez mrknutí oka schvalují naši zemi ničící opatření,“ řekl závěrem Klaus a dodal, že „takto nelze dále pokračovat“.

Přinášíme celý proslov Václava Klause před Obecním domem v Praze, 28. 10. 2024

V posledních letech – přesněji od covidu – jsme si navykli připomínat výročí vzniku našeho samostatného státu na tomto historickém místě. Zde, v Obecním domě, byl 28. října 1918 náš stát vyhlášen. Mladší generace to často nevědí, starší na to zapomínají.

Naše země si tento den jako svůj státní svátek vybrala s rozmyslem a my, kteří jsme se tu sešli, tím dokazujeme, že ho za náš nejvýznamnější svátek opravdu považujeme. Dnešní, už 106. výročí této mimořádné události si nepřipomínáme pouze ze zájmu o historii, či jenom z úcty k minulým generacím. Toto výročí je pro naši zemi důležité zejména kvůli dnešku. Jeho oslavou chceme naznačit, jak vnímáme naši dobu a její problémy a kde hledáme inspiraci. Dnešním výročím a velkými osobnostmi našich dějin s ním spojenými jsme dodnes ovlivňováni a motivováni. Zde, před tímto fórem, není třeba opakovat dějepis. Ten se musí eventuálně doučit každý sám.

Naše země si den založení našeho moderního demokratického státu – první Československé republiky – jako svůj státní svátek nevybrala náhodou. Není to oslava žádné vítězné bitvy či slavného vojevůdce, čímž se lišíme od mnoha zemí. Vybrali jsme si událost nekrvavou, mírovou, relativně občansky spořádanou, událost, která znamenala obnovení naší státní suverenity. Předcházela jí dlouhá staletí žití v rakousko-uherské monarchii a předcházela jí tragédie první světové války. Hrůzy a obrovský počet obětí této tzv. velké války zesílily odhodlání našich předků učinit tento radikální krok a vzít osud svého národa do svých vlastních rukou.

Právě z tohoto důvodu – mezi mnoha dalšími bouřlivými událostmi uplynulých 106 let – považujeme získání státní suverenity za klíčové. Své státnosti a suverenity si – alespoň někteří z nás – vážíme. Víme, že byla vykoupena velkými oběťmi. Vyzkoušeli jsme si, že ztratit ji je snadné, zatímco udržet či obnovit ji bývá daleko obtížnější. O tom jsou vlastně celé naše moderní dějiny. I když to bylo ve světě Západu vyhlašováno po pádu komunismu velmi silně, ne-li zbytečně silácky, dějiny neskončily.

Naše suverenita je vývojem v Evropě a v celém západním světě opět v osudovém ohrožení. Tentokráte nikoli brutálními politickými či vojenskými akcemi našich nepřátel. Tentokráte je naše suverenita pomalu a plíživě okrajována, oslabována a likvidována ve prospěch suverenity bruselské centrály Evropské unie, jíž je naše suverenita, státnost, ba i samotná národní identita překážkou v jejím současném progresivistickém směřování. To je založeno na útoku na národní stát a na jeho svrchovanost. Národní státy se v poslední době stávají poslední vážnou překážkou definitivního vítězství politických sil, které chtějí vymazat naši samostatnost, naše dějiny, naše já. Ale i myšlenku Západu jako takového.

Již více než tři desetiletí na všech možných fórech doma i v zahraničí na nebezpečí a úskalí tohoto směřování evropské integrace upozorňuji a varuji před jeho riziky. Velmi často jsem býval osamocen, naše i mezinárodní veřejnost byly naplněny naivním optimismem a nevěnovaly pozornost byrokratickému, nedemokratickému a náš bývalý totalitní systém stále více připomínajícímu levičáckému směřování Evropské unie.

Dnes už si nemalá část našich spoluobčanů uvědomuje hospodářský a společenský úpadek, do něhož nás Evropská unie a současný společenský vývoj v Evropě přivádějí. Ztráta konkurenceschopnosti, deindustrializace, neustálé hromadění větších a větších dluhů, zákazy všeho možného (i nemožného), regulace a stále bobtnající byrokracie – to je naše současnost.

Už nejde o prosperitu a blaho občanů, ale údajně o planetu. Ta se sama bránit nemůže a za ni a jejím jménem vystupují samozvaní zelení proroci prý nezadržitelně se blížící apokalypsy. Racionální politika byla nahrazena šířením tohoto iracionálního strachu. Tito lidé znovu předstírají, že umí poroučet větru a dešti. Znovu chtějí vytvářet nového člověka, člověka bezpohlavního, osamělého, manipulovatelného a bezbranného.

Tradice a ideály minulých generací jsou tomu na překážku. Tyto plány brzdí stále ještě existující občanské svobody, zejména svoboda projevu, volný trh a kapitalismus, náboženství, rodina, národ a v neposlední řadě i národní stát. Právě ten stát, jehož výročí založení dnes slavíme. Ten stojí progresivistům v cestě.

Je nás stále více, kteří si hrozící nebezpečí uvědomujeme a kteří se odvažujeme proti němu pozvedat hlas. Není však v tom s námi naše vláda a naši politikové. Ti by dnešní den oslavovat neměli. Ti přijali nedůstojnou roli napomáhačů současného neblahého vývoje. V Bruselu bez mrknutí oka schvalují naši zemi ničící opatření. Naše domácí, v těchto dnech probíhající debata o připravovaném státním rozpočtu, stejně jako celková beznadějnost pětikoaličního vládnutí – symbolizovaná v poslední době zejména osudem projektu digitalizace stavebního řízení – jsou už snad pro všechny dostačujícím příkladem nekompetence a neschopnosti této vládní garnitury.

Takto nelze dále pokračovat. Jsme zavázáni odkazu našich předků, kteří pro nás samostatnost a suverenitu vybojovali, prosadili a obnovili. Jsme zavázáni současným a budoucím generacím, že zděděné národní dílo udržíme, zvelebíme a předáme našim potomkům.

Tento náš závazek musíme hlasitě připomínat právě v dnešní době, v době, která nevěstí snadnou a klidnou budoucnost. Jenom tehdy, nedopustíme-li ztrátu vlády nad našimi osudy, můžeme ideje 28. října zachovat do budoucna. Přišli jsme sem – a já věřím, že všichni – abychom tyto věci řekli takto silně a jednoznačně.