Před časem jsme uveřejnili vcelku nanicovatý obrázek kytky v květináči, na jehož průřezu je vyjmenováno, co tak zhruba všechno spolkne kytka, než se dá nabídnout k prodeji. Nejpevněji zakořenělá z celého vnímání hodnoty rostlin je představa, že rostou tak nějak samy. Nejlepší byl v tomhle můj daňař, s kterým jsem začínal. Starý účetní praktik koukal do čísel a říkal: „Víte, mě fascinuje ta vaše přidaná hodnota. Vždyť vy můžete třeba jít po zahradě, sebrat z něčeho semínko, vysít ho do nějaké země, co kde máte, a jak vám to naroste, tak ji někomu prodat. Fantazie.“ Když se sám pustil do úpravy zahrádky kolem svého domu se střídanými úspěchy, jeho nadšení postupně chladlo. Kroutil hlavou nad čísly a říkával: „To jsem zvědav, kdy se vám to okotí.“

Na miskách vah zakořenělých představ má ale ta „roste to samo“ velmi těžkou protiváhu. Říkejme jí třeba „selská“, protože spojení „selský rozum“ už je moc obnošené. To se někdo podívá napříč zahradou, dá ruce v bok a řekne: „Kristepane, tady je práce.“ Jinými slovy, nejsrozumitelnější z ceny rostlin je nejspíš daň z případné hodnoty, které rozumíme všichni stejně. Část společnosti s pěstitelskou zkušeností pak připouští, že s ošetřováním rostlin je spojena jakási práce. Zahradničení je sice zahrad ničení, ale má u nás pěknou historickou tradici. Zahrádkáři, záhumenkáři, malovinaři, včelaři, skalničkáři, kaktusáři a mnozí jiní, ke kterým dnes musíme připočíst permakulturisty, kulináře, agrolesníky a komunitní zahradníky. Ti všichni někdy něco vypěstovali. Patří sem i vzpomínkový optimismus někdejších příslušníků selského stavu, kteří v rodinách nosí práci se zemí jako vyšší princip. My všichni si rozumíme.

Ne, kdepak, to není nějaká zahořklinka zahradníkova. Vůbec. Naopak. Tuze chápu všechny ty, kteří si s rostlinami netykají a nikdy jim to nic říkat nebude. Máte vidět mě třeba na berňáku, v autoservisu nebo se vzpouzejícím se externím diskem. Taky tomu nerozumím a nezlepší se to.

Vedle daní budeme dobře rozumět třeba nájmům, úvěrům a vůbec nákladům spojeným s jakoukoli živností. Voda se zdá být třeba docela zdarma, když tak neuměle prýští nazdařbůh ze země nebo padá shůry. Čerpadlo ji ale tlačí do hadice, na jejímž konci stojím já anebo jiné živé či mrtvé zalejvadlo a děláme svou práci. Zalévání je vůbec vedle pletí jedno z nejpodceňovanějších umění vůbec. Proto zahradníci říkají tak hezky „Běž ty kytky řádně vyzalejt“. To je totiž něco drobet jiného než kytky polejt a jít. Vy jim dáte tolik vody, až přetékají blahem. To znamená vyzalejt. Ani moc, ani málo. Čisté blaho. Taky se chodí „přeplejt“. To aby se pobraly rychle vysoké plevele a nemohly se vysít. Nebo se totéž slovo užívá ve chvíli, kdy je v nových hrnkovancích naklíčeno jen pár nití a máte to za chvilku přepleto. To je hned. Ale musíte teď. Ne pak. To je pozdě.

Vzali jsme to odzadu. Samozřejmě. Zalévání a pletí je královská disciplína, protože už máte nahrnkováno to, co jste namnožili z matečných rostlin, které jste ověřili, protože je máte už několik zim vyzkoušeny. Musíte mít do čeho hrnkovat, pěknou zem namíchat té které kytce, pěkně ji vyhnojit a vybrat jí květináč, v kterém se jí bude spokojeně kořenit. Další zdroj blaha. Nemůžeme jí přece tolik podstrkovat? My ji otužujeme, ale netýráme, musí přece růst u nás a pak i tam, kam ji vysadíte. To je na její hodnotě ovšem největší krajíc. Dostat správnou kytku na správné místo, aby rostla do světa, a až vám někdo přijde na neděli, tak spráskne ruce: „No ty bláho, ta je krásná.“ A vy se budete dmout pýchou, že jo. My taky.