Umění direktů a háků
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Přihlásit se můžete
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete .
Obsah dostupný jen pro předplatitele.
Předplatné můžete objednat
zde.
Pokud nemáte předplatné, nebo vám vypršelo, objednat si ho můžete zde.
O tom, že malíř a sochař Jiří Sozanský (nar. 1946) chová lásku k boxu, a to nikoli platonickou, obdivovatelé jeho umělecké tvorby snad vědět nepotřebují (mimochodem, možnost spatřit nové dílo pražského rodáka se naskytla 21. srpna t. r., kdy byla na Kampě poblíž galerie založené Medou Mládkovou slavnostně odhalena působivá dvojplastika připomínající oběti sovětské agrese v roce 1968 i tuzemské policejní brutality o rok později).
Po přečtení bohatě ilustrovaného souboru textů nazvaného Pro čest a slávu se však pohled na vše dvojrozměrné a trojrozměrné, co nese podpis Sozanského a je určeno veřejnému i soukromému prostoru, musí nutně změnit. Box je pro výtvarníka čímsi zásadním, nepominutelným. Nad prvními stránkami tohoto literárně-fotografického patchworku je to pro leckoho jistě překvapivé, na konci pro každého samozřejmé.
Možná že za všechno může invaze pěti spojeneckých armád: „Když jsem nastoupil do druhého ročníku AVU (na podzim 1968 – pozn. JS), existoval jsem v jakési dvojroli,“ píše Sozanský. „Byl jsem nadšen z prostředí ateliéru, z vůně olejových barev a z možnosti všechen čas věnovat studiu. Ale jako občan okupované země jsem byl zcela bezbranný a plný hněvu a nenávisti vůči okupantům a domácím kolaborantům. Tehdy jsem se rozhodl, že ze svého těla udělám zbraň. Nedaleko AVU byl areál TJ Spartak ČKD Sokolovo (dnešní Sparty), kde byl také oddíl boxu, který vedl František Pazdera. Byl stále ve formě, ke svěřencům měl otcovský vztah, na nikoho neřval, byl trpělivý, ale důsledný. Řekl jsem mu, že chci boxovat, ale důvody jsem mu nevysvětloval. Byl nadšen, když zjistil, že studuji uměleckou školu.“
Sozanský na Letné trénoval box „na přelomu šedesátých a sedmdesátých let“, vedle tohoto iniciačního prostředí pro něho byla „zásadním místem Pragovka v Žitné ulici“, kam začal docházet v roce 1980, kdy už měl vysokoškolské studium sedm let za sebou. Při vzpomínání bere čtenáře do ringu mezi „knokautéry“, boxery „s klasickým střehem“, „pravogarďáky“, s nimiž „spároval“, letmo připomínaje svá utrpěná zranění (tříštivá zlomenina levého palce, utržení levého bicepsu), jež by se mu při práci v ateliéru zřejmě vyhnula. Prostředí tvrdých mužů dovede sugestivně zachytit stylem téměř reportážním.
Bude celá kniha jenom o boxu? pomyslí si možná čtenář, když při listování narazí na dvoustránkové tablo „legend světového boxu“ (Schmeling, Clay, Tyson...) i tři stránky „legend československého boxu“, jež Sozanský dělí na ty, které „v ringu neviděl“ (Nekolný, Torma, Zachara...), a ty, které „v ringu viděl a znal“ (Němec, Němeček, Kraj...). Mezi provazy asi neviděl Janu Černochovou, zde „mu“ zapózovala s boxerskými rukavicemi; svůj příspěvek o boxerském klubu BC Palaestra Praha podepsala jako „občasná boxerka, t. č. ministryně obrany ČR“. Sozanského s boxerkami, rozumí se s boxerskými rukavicemi, tu vidíme víckrát.
Kdy dojde na výtvarné umění? Brzy. Třetí kapitola se jmenuje Zrození Boxartu, to jsme v druhé polovině 80. let a Sozanský dává dohromady „seskupení, které tvořilo několik boxujících umělců, avšak převahu v něm měli boxeři, s nimiž jsme v Pragovce vytvořili kompaktní celek“. Reprodukována či vyfotografována je tu řada obrazů a plastik, jistěže hlavně Sozanského, ten však velkoryse přenechal dost prostoru i jiným, mimo jiné chlapcům a také jednomu děvčeti z výše jmenované Palaestry, jejichž výtvarný projev je překvapivě vyspělý. Půvabné jsou tři obrazy bývalého boxera Rostislava Osičky, insitního malíře, jistěže s tematikou boxerských duelů.
O občanské i umělecké angažovanosti Jiřího Sozanského se ví, jedním z dokladů je i kniha Pro čest a slávu. S myšlenkou na ruskou agresi vůči Ukrajině teď výtvarník říká: „... všechno nasvědčuje tomu, že svět se znovu přiklání k organizovanému násilí, nacionalismu a fašismu. Je pro mě ctí stát na druhé straně a být oponentem tohoto vývoje.“ Jak si nevzpomenout na slova Karla Čapka: „... pokud dýši, budu takříkajíc s pěnou u úst protestovat proti všemu, co by brutálně hazardovalo s lidskými životy, právy a svobodou.“
Jiří Sozanský: Pro čest a slávu. Vydal Symposion – FP, 323 str.