Sto tisíc. Na tolik se odhaduje účast na demonstracích, které už celé týdny plní ulice Tel Avivu, Jeruzaléma a dalších izraelských měst. V devítimilionové zemi je to právě takové množství, aby bylo těžké určit další vývoj. Na revoluci málo, ale na mávnutí rukou zas příliš.

Před padesáti lety smetlo podobné pouliční hnutí z premiérského křesla Goldu Meirovou, kterou demonstranti vinili z katastrofální nepřipravenosti tehdejšího Izraele na krátkou, ale krvavou jomkipurskou válku. Benjamin Netanjahu, dnešní premiér a tehdejší voják speciálních jednotek Sajeret Matkal, byl nejspíš mezi demonstranty, kteří požadovali odchod pětasedmdesátileté Meirové do politického důchodu. Dnes je téměř tak starý jako tehdy ona – a dnešní vojáci pochodují po ulicích proti němu. Bezprostřední příčinou nepokojů je plánovaná reforma justice, ale jako vždycky, jde o víc.

Národ tisíce střípků

Málokterá země světa je tak různorodá jako Izrael. Sestěhovaly se do něj v poměrně krátké době statisíce lidí z celého světa, kteří mluvili celým babylonem jazyků a přinesli si s sebou nesmírně odlišné zvyky a kulturní prvky. Dnešní Izrael zakládali a stavěli profesoři a inženýři z evropských židovských komunit zničených holocaustem, židovští obchodníci z Iráku či Egypta, ale i jemenští Židé ze zcela středověkých vesnic, kteří neviděli letadlo až do chvíle, než je mělo přepravit do země jejich předků. Pak dorazili sovětští Židé a černí Falašové z Etiopie, o jejichž židovství se v Izraeli vedly tvrdé spory. S výjimkou dávné víry předků neměli navzájem nic společného a ani tu víru každý z nich neprožíval stejně. Zejména zakladatelská generace sionistů dávala přednost sekulárnímu uspořádání států a málokdo z nich spoléhal na Hospodina, mohly-li mu pomoci vlastní ruce. Izrael roku 1948 byl podstatně světštější zemí než dnes.

Přičteme-li k extrémní diverzitě národa ještě skutečnost, že v židovských komunitách se tradičně cenila výřečnost, schopnost argumentovat a vést učené spory, nelze se divit tomu, že izraelská demokracie je velmi, velmi roztříštěná. Ve stodvacetičlenném parlamentu, Knesetu, sedí celkem dvanáct stran, přičemž ta nejmenší, Noam, má právě jednoho poslance; jenom dva kluby (Likud a Ješ Atid) překračují dvacítku. Vlády mají málokdy k dispozici výrazné majority a předčasné volby jsou skoro už pravidlem. Vzhledem k nestabilitě vládních koalic šli Izraelci k urnám v dubnu 2019, září 2019, březnu 2020, březnu 2021 a listopadu 2022. Poslední volby, ve kterých se tři titěrné náboženské strany dokázaly dohodnout na koaliční kandidátce a překročily tak práh pro vstup do parlamentu, vynesly opět k moci veterána izraelské politiky Benjamina Netanjahua.

Netanjahu se poprvé stal izraelským premiérem už roku 1996 a od té doby strávil v čele vlády zhruba patnáct let. Je to natolik silná osobnost, že všichni ostatní izraelští politici jako by na něj jenom reagovali – buď přátelsky až vlezle, nebo naopak konfrontačně; ignorovat jej a budovat si přitom vlastní „značku“, to jaksi neumí nikdo. Za léta působení ve veřejných funkcích se stal víc než desetkrát terčem vyšetřování kvůli podezření z korupce, zpronevěr a různých jiných zákulisních čachrů, ale až dosud jej nikdy za nic neodsoudili. Pro jeho zastánce je to příznak toho, že se opozice snaží zničit Netanjahua špinavými prostředky, když už ho nedokáže porazit ve volbách. Odpůrci to zas berou jako důkaz, že chapadla korupce kolem věčného premiéra sahají opravdu daleko a justice je na něj krátká. A právě justice je neuralgickým bodem dnešní izraelské politiky.

Reforma, nebo vykleštění?

Skoro všichni Izraelci se shodnou na tom, že izraelská justice potřebuje reformu. Z průzkumů veřejného mínění vyplývá, že jen asi 16 % respondentů je spokojeno se stávajícím stavem. Izraelské soudy jsou velmi nezávislé a velmi mocné, a zejména Nejvyšší soud se často dostává do ostrých sporů s vládou. Soudci jsou o něco liberálnější a sekulárnější než země, které slouží, a z hlediska pravicových vlád jsou mnohá jejich rozhodnutí sabotáží snah exekutivy o zajištění míru a bezpečnosti v zemi. Současný balík reforem – ten, který vyhnal do ulic zástupy – ale zachází příliš daleko. Mimo jiné by dal Knesetu právo vetovat rozhodnutí Nejvyššího soudu tou nejtěsnější možnou většinou, 61 ze 120 hlasů. To už by nebyla reforma, ale vykleštění.

Do tak zásadních změn by se vláda, která v posledních volbách získala jen chabou většinu 30 tisíc hlasů skoro ze 7 milionů odevzdaných, vlastně pouštět neměla a zkušený veterán nejvyšší politiky Netanjahu to dobře ví. Nemá však v tomto směru úplně na vybranou. Jestliže dřív bylo politické rozložení Netanjahuových vlád takové, že sám premiér byl „ve středu“ a levé i pravé křídlo se tak trochu neutralizovalo navzájem, v nové vládě je Netanjahu, velký jestřáb, paradoxně na levém okraji svého kabinetu. Vládní většinu dal dohromady se zástupci ultraortodoxní komunity a se silně pravicovými stranami reprezentujícími osadníky ze Západního břehu – a tito partneři žádají za svoji podporu ústupky. Jedním z těch ústupků má být právě revoluční justiční reforma, která by zásadně oslabila roli soudů.

Takový vývoj děsí Netanjahuovy odpůrce, kteří teď zaplnili ulice a nechtějí couvnout, dokud nebudou reformní plány aspoň změkčeny. Prezident Herzog, známý svou smířlivou povahou, před několika dny promluvil k občanům a nebývale tvrdými slovy varoval před možností občanské války.

Demografie a demokracie

Soudržnost židovského národa, dříve vynucovaná tlakem vnějšího nepřítele, se drolí i kvůli demografickým změnám, které pozvolna proměňují jeho tvář. Původní sionisté byli spíš levicově orientovaní sekularisté, mnozí dokonce zakládali utopicky komunistické kolektivní vesnice – kibucy, ve kterých na jejich vrcholu žilo zhruba pět procent Izraelců. Silně věřících, ultraortodoxních Židů bylo v mladém Izraeli málo.

Vysoká porodnost mezi ultraortodoxními ale vedla k tomu, že během několika generací se z titěrné menšiny stal významný voličský blok, jehož váha může rozhodnout jinak těsné volby. O ultraortodoxní strany se opírá i Benjamin Netanjahu, jenže to je další zdroj problémů. Věřící komunita totiž není samonosná, ale vzkvétá díky štědré podpoře státu. V podstatě se nechává dotovat.
Seznam výhod a privilegií, kterých ultraortodoxní komunity v Izraeli požívají, je dlouhý. Muži nemusejí na vojnu, což je jinak povinnost každého dospělého Izraelce, a rozhodnou-li se věnovat svůj čas studiu Tóry, bere se to jako řádné zaměstnání. Provozují své školy, jejichž akademická úroveň je pochybná: příliš mnoho náboženství a nedostatek světských předmětů. To předurčuje jejich absolventy buď k životu na sociální podpoře, nebo k nekvalifikovaným a špatně placeným kariérám. Komunity ultraortodoxních Židů existují i v jiných státech, včetně Velké Británie a USA, ale tam nikoho ani nenapadne, aby jim jejich životní styl takto rozsáhle subvencoval.

Co odměňujete, toho bude čím dál víc. Haredim dnes tvoří zhruba deset procent celé izraelské populace, ale mezi žáky prvních tříd je jich už čtvrtina. Bude-li tento trend pokračovat, stane se Izrael striktně náboženskou zemí. Ale jeho pokračování samozřejmě záleží právě na ochotě sekulárnější populace živit a bránit svoje věřící bratrance a sestřenice – a tato ochota už se zřetelně vyčerpává. I sama matematika věci je neudržitelná. Žádný stát, kterému neteče bohatství ze země, nemůže podporovat neustále rostoucí skupinu pasivních obyvatel z peněz vybraných od tenčícího se zástupu daňových poplatníků. Také armáda, v případě Izraele životně důležitá, potřebuje mladé lidi do svých řad, a nemůže přijít o celou čtvrtinu potenciálních branců jen proto, že chtějí studovat náboženství. Jednoho dne budou muset zástupci ultraortodoxní komunity svoje privilegia obětovat a podílet se na obraně a budování Izraele stejně jako ostatní Židé. Jejich ochota k takovému kroku je ale zatím pramalá.

Cesta ke kompromisu

V posledních dnech naznačuje Netanjahu, že by byl ve věci justiční reformy ochoten ke kompromisu. Patrně jej k tomu vede nespokojenost v řadách vlastní strany, Likudu. Likud je velká strana, a ne všichni poslanci a ministři stojí za svým předsedou jako jeden muž. Někteří z nich jsou podstatně mladší a plánují svoji politickou kariéru dopředu, na dobu, kdy už „Bibi“ bude z izraelské politické scény pryč. Musejí přitom samozřejmě brát v úvahu i možnost, že současná vláda takové vnitřní pnutí nepřežije a výsledkem budou už šesté volby během pěti let.

Kompromis by ale byl bytostně izraelským výsledkem. Národ tisíce střípků spolu musí nějak žít, a to se bez kompromisů nedá. Venku stále ještě čekají vlci, kteří by příliš velkou nejednotnost mezi Židy mohli využít k tomu, aby rozpoutali druhý holocaust. Je jich méně, než jich bývalo, ale Blízký východ je dodnes tak trochu džungle fungující na principu oportunismu: „slabé kusy“ nepřežijí. Izrael, přes veškerou svoji různorodost a složitost, byl vždycky tím „nejsilnějším kusem“ v okolí. Chce-li přežít i nadále, nesmí o tuto sílu přijít.