Tragédií české zahraniční politiky od vstupu do NATO v roce 1999 a do EU v roce 2004 je, že nedokážeme určit svoje národní zájmy. Fajn, stali jsme se členy obou organizací, ale co dál, jaký zájem zde chceme prosazovat na základě toho, jak se vidíme za pár let?

Dvacet, resp. pětadvacet let od vstupu do obou organizací necháváme vyjednávání vesměs na úřednících, kteří nemají jasné zadání. Někdy jsou obratnější, jindy méně, ale vždycky spíš sledují své zájmy typu udělat si dobré jméno v nadnárodních organizacích a neprovokovat.

Jediný zřetelný národní zájem, na němž jsme se byli schopni shodnout, bylo po roce 2015 odmítnutí migrace z muslimských a afrických zemí. I v tomto případě to bylo tak, že politické strany spíš následovaly většinové mínění svých voličů. Navíc tuto politiku jsme převzali od jiných států působících s námi v uskupení zemí visegrádské čtyřky.

V politice totiž platí zásada, že se nehraje jen o prosazení některých věcí, ale také o zabránění jiným. Kdybychom byli součástí hlasovací koalice silných států, dávalo by zrušení práva veta smysl. Tady šlo spíš o horlivost některých prezidentských poradců, kteří mu tuto pasáž propašovali do jeho projevu.

Důležitým zlomem při definování národních zájmů se stala Putinova válka na Ukrajině. Od samého počátku se zformovala silná proukrajinská společenská většina a česká vláda tuto strategii jenom rozvíjela.

V posledních měsících přibývají počty lidí, kteří vysloveně nehlasují pro Putina, ale staví se do pozice ani Východ, ani Západ. Začátkem devadesátých let pronesl Roger Scruton slavnou větu: Kdo říká, že není ani pravičák, ani levičák, je levičák. Dnes bychom to mohli parafrázovat slovy: Kdo říká, že není ani pro Ukrajinu, ani pro Rusko, je de facto pro Rusko.

Můžeme se samozřejmě přít o to, jak tuhle válku ukončit, a každý názor je oprávněný. Nicméně rozehrávat hry se zjevným agresorem, omlouvat jeho vpád do cizí země a vraždění civilistů ohledem na jeho bezpečnostní zájmy je přesně za hranou toho, co je názor a co je přitakání násilí.

Jemné intelektuální diskuse o příčinách války a jejím průběhu si nechme na dobu, kdy Putin přestane bombardovat civilní cíle na území cizí země.

Proto bylo tak důležité, že někdo jako pirát Jakub Michálek předložil sněmovně čtyři body přesně shrnující, co je český národní zájem.

Hrozbou je Putinův režim a jeho rozpínavost.

Bezpečnostním zájmem ČR je prozápadní směřování.

Alternativní scénáře, že přerušíme dodávky a Ukrajina bude kapitulovat, nejsou řešením.

Nebudeme zpochybňovat českou armádu a lidi, kteří nasazují život na obranu země.

Bude zajímavé sledovat, jaké politické strany a jací politici budou ochotni pro to zvednout ruku (pro hlasovalo 84 poslanců výhradně z vládní koalice – pozn. red.). Mít jinou bezpečnostní strategii není hřích. Je však dobré vědět, kdo je kdo.